Co vy na to, pane Overtone

Joseph Overton, sociolog, viceprezident Mackinac Center for Public Policy, se dožil jen tragicky krátkého věku 43 let (zahynul při leteckém neštěstí v roce 2003), zanechal však po sobě přinejmenším jednu velkou myšlenku. Obvykle bývá nazývána „Overtonova okna“. Jedná se o teorii vyjadřující způsob, jak lze dosáhnout radikální změny veřejného mínění za pomoci průběžného a postupného působení zájmových a na ně navázaných mediálních kruhů.

Overton popsal, jak se zdánlivě nenápadně, ale o to neodbytněji prolínají nové interpretace starých a dávno již veřejností určitým zaběhlým způsobem vstřebaných fenoménů. Jak pro společnost původně naprosto cizí myšlenky mohou být vyneseny ze smetiště veřejného opovržení nebo přinejmenším zdrženlivého mlčení, oprášeny a nakonec prosazeny do právního systému. Jak tento proces prochází skrze jednotlivá „okna“ této proměny veřejného názoru na věc: od původního odmítavého – až v jeho úplný opak. A to, dodejme, se souběžně získávaným veřejným souhlasem, aniž by kdo z takto manipulovaných měl pocit, že je na něm pácháno intelektuální či etické násilí. A protože „Overtonova okna“ jsou stále aktuální a v politické praxi kolem nás stále přítomnější, popišme si, jak celý ten orwellovský „danse macabre“ vlastně funguje.

Postupná okna možností

Podle „Overtonova okna“ existuje pro každou myšlenku nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze nebo nelze o myšlence široce diskutovat, otevřeně ji podporovat, propagovat a snažit se ji ukotvit legislativně. „Okno“ se posouvá ze stádia „nemyslitelného“, tzn. veřejné morálce úplně cizího a zcela zavrženého, do stádia „aktuální politiky“, tj. stává se široce posuzovatelným, masově přijímaným „faktem“ nakonec fixovaným v zákonech. Nejedná se přitom o prosté vymývání mozků, jak ho známe z běžné propagandy: technologie je mnohem delikátnější. Postupná systémová aplikace je efektivní proto, že jí pomáhá nenápadnost jejího působení na společnost, která se stává její obětí.