ČT: Ať žije průměrnost!

Televize a rozhlas veřejné služby musejí sloužit národu, nikoliv trhu. Česká televize by měla usilovat o dosažení ideálu vynikající kvality, nikoliv ideálu všeobecné přijatelnosti. Profesor antropologie Ladislav Holý jednou řekl, že největší překážkou ve vývoji České republiky je to, že její občané prosazují průměrnost. Měl tím na mysli, že se tento národ brání odlišnosti zejména tehdy, způsobuje-li mu ta odlišnost komplex méněcennosti.

Důsledkem této vlastnosti je ona už dobře známá závist z úspěchu jiných lidí, absence snášenlivosti vůči cizincům a Romům, pronásledování kolegů v zaměstnání, pokud pracují příliš úspěšně a intenzivně, a tak dále.

Francouzská herečka Chantal Poullain se jednou přiznala, že ji její manžel Bolek Polívka varoval za komunismu, aby nenosila pestré barvy, protože to místní lidi nedělají. Chtěl, aby se chovala “normálně”, “jako všichni ostatní”, “aby nevyčnívala z davu”.

Dokonce i dětí platí za tuto kulturní normu, neboť většina rodičů očekává, že budou přesně jako oni, jako dospělí s minimální mírou snášenlivosti pro ony přirozené výstřelky a nedostatek odpovědnosti, který jde ruku v ruce s mládím. Od dětí se v ČR očekává, že budou poslouchat rodiče a nezpochybňovat, proč mají to či ono udělat tak a tak. Rodiče nemají pocit, že musejí své příkazy vysvětlovat. Očekávají slepou poslušnost.

Příkladů, které dokazují tuto tendenci, je mnoho a mohu o nich psát jindy, avšak dnes mi v souvislosti s ní jde o Českou televizi.

No, ono je už samo o sobě dost špatné, že vysílá ČT 1 tolik pořadů, které patří na komerční televizi. Oba okruhy ČT by měly být nudné (pro masy). Na tom není nic špatného. Ti, kdo chtějí lehkou zábavu, mají komerční televizní okruhy, které si jsou na sebe schopny komerčně vydělat právě proto, že je sleduje větší okruh lidí. Veřejná televize není vysíláním, za něž platíme z vlastní kapsy, aby ta televize vysílala, co my chceme. Televize veřejné služby nám má poskytovat to, co potřebujeme, nikoliv to, co chceme.

Televize veřejné služby nám má poskytovat seriózní zpravodajství, vzdělávací pořady, společenské analýzy, kompletní přehled všech kulturních událostí, inteligentní debaty, hlas pro menšiny, pořady o historii, o literatuře, o vědě.

Osobně se mi vůbec nelíbí, že musím platit České televizi koncesionářský poplatek jen za to, aby mi ČT 1 nabízela tak populistické a tak špatně udělané pořady jako Hodina pravdy, Banánové rybičky, Tak neváhej a toč, Kufr, atd. Je to neférová konkurence televizím Nova a Prima. Nabízejí podobné (daleko lépe provedené) pořady, ale nedostávají oněch několik korun měsíčně od diváků. Musejí spoléhat na reklamu, o niž se dělí několik stanic a dokonce i sama ČT. Proč má mít jedna televize právo vyrábět populární pořady pro masy za peníze od občanů a jiná ne?

Televize veřejné služby je jako škola: nezáleží na tom, že se do ní dětem nechce. Je financována z daní rodičů, protože je nutná. Ale mnoho lidí je prostě rozhněváno, že ČR vydává své peníze nemoudře, že její pořady stojí daleko více, než by měly, že tam pracuje příliš mnoho lidí. V podstatě lze říci, že všechny veřejnoprávní stanice mají špatné řízení a mají příliš mnoho zaměstnanců. Všechny nesoukromé struktury, jen s málo výjimkami, jsou takové. Jako všechny veřejné instutice, jako státní služby.

Proč nám státní úředníci neposkytují řádné služby a pracují pomalu a bez jakéhokoliv úsilí? Protože neexistuje žádný vlastník, který by chtěl vydělat co největší možný zisk.

Stát, občanské masy — v případě veřejné televize — nejsou schopny efektivního managementu či mikromanagementu.

Takže bychom měli buď přijmout, že veřejnoprávní televize bude vždy vydávat více peněz za výrobu téhož produktu, anebo se bez něj prostě obejít. Jistěže musíme usilovat o dobrou finanční správu ve veřejné televizi, toho, co sami platíme. Ale nikdy se nedostaneme na takovou úroveň, aby byly náklady takové jako v soukromé sféře.

Země, která dělá se svou veřejnoprávní televizí to, co s ní dělá nyní Česká republika, je na cestě stát se tak zabedněnou zemí, jako jsou ty, které žádnou veřejnou televizi nemají, jako země v Latinské Americe, v Africe a jinde ve třetím světě.

V zemích, kde neexistuje televize veřejné služby, jsou zadušeny možnosti pro menšiny, pro nekomerční umění, pro kulturní pořady, pro vzdělávání prostřednictvím televize, atd.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *