Do hloubi našich koronavirových duší

Koronavirus je aktuálně tématem číslo jedna téměř všech debat. Za poslední půlrok mám za sebou nesčetně diskusí se spoustou přátel, známých, ale i cizích lidí, doktorů různých specializací, reaguji na velké množství mailů, které mi chodí právě na téma covid-19, čtu různé komentáře, odborné pohledy od různých expertů, studuji různé statistiky, analýzy a průzkumy. A za tu dobu jsem navnímal čtyři základní skupiny lidí, kteří nedodržují nařízená opatření.

Nebudu je soudit ani hodnotit, to koneckonců nečiním od počátku u žádné skupiny občanů ve vztahu k pandemii, ale dovolím si popsat jejich motivy a argumenty.

V tomto popisu vynechám první skupinu – tzv. popírače, také by se dali nazvat jako nihilisti, tedy lidé, kteří ničemu nevěří. Tito lidé za vším vidí spiknutí, cizí zájmy, celosvětové přerozdělení moci, vymyšlený vir, zveličené následky, vykonstruovaná statistická čísla atd.

Zároveň ale vnímám tuto skupinu jako protipól tzv. hysteriků, což jsou naopak lidé, kteří jsou jednak neuvěřitelně vystrašení, což by samo o sobě nevadilo, ale pak jsou to ti, kteří naopak nevěří nikomu, kdo tu hysterii zmírňuje. Důvěřují jen těm doktorům, epidemiologům a virologům, kteří říkají, že situace je katastrofální, mluví o krizi biblických rozměrů a o mrazácích na ulicích pro budoucí mrtvá těla. Pokud někdo sdělí, že tomu tak není, začnou takového člověka, bez ohledu na jeho odbornost, zpochybňovat, urážet, dehonestovat a tímto způsobem se chovají i vůči těm, kteří si dovolí s takovými názory souhlasit. Tyto dvě skupiny jsou na protilehlých okrajích a jejich extrémní vidění koronaviru se vlastně vzájemně vyrušuje. Toto dělení je ale veskrze přirozené a týká se všech významných společenských témat. A také jsou logicky ve veřejném prostoru tyto extrémy nejvíce vidět, což vyvolává zdání velkého množství.

Zajímavější jsou ovšem tři další skupiny lidí, kteří z nějakých důvodů opatření nerespektují, jakkoliv uznávají, že vir je relativně nebezpečný a je tu mezi námi. První skupinou jsou lidé, kteří nevěří vládě, nemají rádi premiéra Babiše a opovrhují prezidentem Zemanem. Tato skupina je celkem často popisována v médiích a především na ně pak směřují apely politiků, doktorů a novinářů k dodržování přísných pravidel bez ohledu na to, kdo je vyhlásil a kdo je ve vedení země.

Za posledních pár měsíců jsem ale identifikoval další dvě skupiny lidí s podobným postojem, u kterých ovšem politické preference nehrají zásadní roli – jedni nedodržují opatření vždy a všude proto, že si myslí, že jsou přepjatá, druzí pak, že opatření nedávají logiku. Obojí si dovolím detailněji rozebrat.

K popisu té první skupiny si vypůjčím slova mého kamaráda, špičkového chirurga – léčení by nemělo mít horší následky než nemoc sama. Zkrátka a dobře, někteří lidé mají pocit, že opatření a především jejich následky, které nás v budoucnu čekají, nejsou úměrné závažnosti koronaviru. Zvláště v momentě, kdy se tu zjevně pohybuje ve společnosti nemálo nakažených, kteří ale nemají žádné příznaky, a tudíž v žádných statistikách nefigurují. Jak řekl jiný doktor – co je to za nebezpečí, když musíte jít na testy, abyste vůbec zjistili, že v sobě nějaký vir máte. Tito lidé nezpochybňují samotnou existenci viru, ale myslí si, že přijatá opatření neodpovídají závažnosti onemocnění. Jinými slovy, že například počty mrtvých v návaznosti na přijatá opatření budou v dlouhodobém horizontu vyšší (sebevraždy, zhoršení zdravotního stavu v důsledku odkládání zákroků, drastické ekonomické důsledky, zvýšení nezaměstnanosti a s tím související sociální problémy apod.), než počet mrtvých na covid-19.

Ta druhá skupina by vládní opatření akceptovala, pokud by dávala elementární logiku. Vycházejí při tom jednak z čísel, která jasně dokumentují, že nejvíce nakažených se rekrutuje v rodinách a pak na pracovišti, v restauracích, v obchodech, v hotelích či na sportovištích je to znatelně méně. Druhak pak i z jednoduché logiky – proč člověk nemůže jít třeba do kavárny na kafe, kde nejbližší host bude povinně sedět tři metry daleko, ale může se demonstrovat (aktuálně až 100 osob, byť s patřičnými rozestupy), proč nemohou fungovat služby, kde lze zajistit kontakt jen dvou osob (např. kadeřnictví), ale továrny nebo jiné velké firmy, třeba banky a pojišťovny, kde v open space pracuje i několik set lidí, normálně fungují dále? A takových příkladů zná každý z nás mnoho ze svého každodenního života. Jakoby se říkalo, ekonomika má běžet dále koronaviru navzdory (velké společnosti jako Škodovka apod.), ale jako symbol, že se něco zavádí, se zavřou obchody, které jsou samozřejmě více na očích než otevřená továrna.

Co tím chci říci? Pokud opravdu chceme, aby lidé ta opatření brali vážně, je potřeba je logičtěji vymýšlet a hlouběji komunikovat pozadí, statistiky, čísla, výhledy, perspektivy, varianty. Komunikovat, diskutovat a vysvětlovat. Jakékoliv pochybnosti, nelogičnosti se právě v tomto senzitivním období násobí. I to, co by normálně prošlo mávnutím ruky, se v době nouzového, téměř poloválečného stavu, řeší jako zcela zásadní věc. A nálepkování lidí, kteří ve 100 procentech nesouhlasí s opatřeními, či s pohledem na koronavir, také nepomůže, přesně naopak. Jen to zvětšuje příkopy mezi lidmi, které by právě dnes měly být zakopány. Kdy jindy máme být všichni na jedné straně, a to bez ohledu na to, co si o tom konkrétně v této chvíli myslíme. Rozbor o tom, kdo měl pravdu, nechme na pozdější dobu.

PATRIK NACHER