Exkluzivní rozhovor s Jiřím Kajínkem: Padouch nebo hrdina

… my jsme jedna rodina. Na tuto větu z nesmrtelného filmu Limonádový Joe jsem si vzpomněl, když jsem jel dělat rozhovor s Jiří Kajínkem nejznámějším  bývalým vězněm po loupežníku Babinském – ten ale o sobě na rozdíl od něj šířil vybájené legendy…

Kdybych použil Cimrmanovu metodu,  který hledal pachatele ne v trestním rejstříku, ale podle poznámek v třídních knihách, uspěl bych?

Určitě ne. Já měl krásné, bezstarostné dětství, rodiče se o mě vzorně starali, vedli k tomu, abych byl poctivý, což by někdo mohl říct, že se jim  moc nepovedlo – ale já si to úplně nemyslím –

férový, jak říkal král Miloslav v Pyšné princezně, nad nikým se nepovyšoval a před nikým se neponižoval. Jediné, v čem jsem od dětství vyčníval, byla postava, já byl o dost vyšší než ostatní a s tím šla ruku v ruce síla. Ale já se nepral, jedině když byl někdo tak hloupý, že si začal, nebo jsem se pouštěl do srabů, co šikanovali ostatní. Ti byli pod moji ochranou, včetně cikánů. Neříkám Romů, protože ani jeden z těch, co znám, to slovo nepoužívá, někteří ho dokonce berou za nadávku. Vymysleli to jejich hlavouni někde na kongresu, jako označení pro všechny „černý“.  Ve škole jsem měl poprvé dvojku z chování až ve třinácti letech…

Na Wikipedii jsem se ale dočetl, že jste měl už v té době problémy se zákonem…

Blbost. Pokud se za to nebere ta dvojka z chování! To si prostě někdo vycucal z prstu a dal mi to na profil. Tam najdete spoustu nesmyslů. Bolševici se s mladými delikventy moc nepárali, obyčejně platilo „šup s nimi do pasťáku“. Já jsem se ocitnul ve vězení až v 21 za krádeže, šlo o obchody a chaty. Po propuštění jsem začal jinak, dva tipaři mě zásobovali informacemi, často šlo o byty soudruhů, co pobývali v nenáviděných kapitalistických státech, i příslušníky tehdejší smetánky – zelináře, řezníky, taxikáře, recepční, apod. U těch se dalo úspěšně předpokládat, že vloupání raději nenahlásí, aby se jich pak policajti neptali, jak k těm penězům přišli. Navíc většina z nich měla doma jen „drobný“, opravdu velký peníze měli v sejfu nebo na knížce. Tím, že jsem okrádal bohatý, nebo byl mladej a hloupej se ale nijak neospravedlňuji. 

Žil jste na hodně vysoké noze, za co jste utrácel? 

Jsem abstinent a nekuřák, drogy jsem v život neochutnal, takže jsem si nijak přehnaně neužíval. Párkrát jsem si šel zahrát do tajných heren hazardní hry, ale to spíš pro pobavení.Měl jsem rád a mám mariáš, taťka mě ho naučil jako malýho kluka a já už tak od patnácti hrával v hospodě. U něj musíte myslet, počítat štychy, nedá se švindlovat. Není to jako dnes populární poker, ten je pro blbce, taky ho vymysleli kovbojové, je to jen o štěstí, pevných nervech a umění blafovat. Je mi líto, že se už dnes karty skoro nehrají, maximálně prší, což je hra pro blbce a malý kluky. Dřív jste přišel do hospody a byly tam nejméně tři stoly mariášníků. Ono to taky nejde, nejmenší měna je koruna, můžete za večer prohrát výplatu. To ovšem není a nikdy nebyla hra o penězích, ale zábavě, hrál se obvykle šestákový, ve kterém jste mohl prohrát, když jste měl jo velkou smůlu, tak do stovky. Jo když jsme u toho, stovkový mariáš jsem si jednou zahrál, to byl asi můj největší hazard. Ale zpět k otázce. Byl jsem vychovaný tak, abych vždycky myslel na zadní kolečka, tak jsem dost šetřil. Sice bych nikdy ani nepomyslel, že komunisté půjdou od válu a jejich peníze mi budou na nic, ale stejně jsem dával přednost zlatu. Zjistil jsem, že se za něj v NDR platí dvakrát tolik , takže se to ještě znásobilo. Čas od času jsem tam zajel a něco prodal. V Praze jsem nechal zlato tavit na cihličky.

Ještě bych se chtěl vrátit k vašemu prvnímu odsouzení, říká se, že na mladé kluky jsou ostatní spoluvězni dost nažhavený…

Ne všechno, co se říká, je pravda. I když to bude znít možná divně, já neměl za celých  23 a půl let vězení žádnou homosexuální zkušenost. naprosto žádnou. Nic takového jsem nevyhledával, nelákalo mě to a že by si někdo troufnul na mě, neexistovalo. Všichni, co ubližují slabším jsou skety. Buď šikanují, aby se pomstili, že jim to samý dělali v dětství, nebo zvráceně využívají fyzickou převahu. Na silného si netroufnou, jedině že by šli na jednoho třeba v pěti. Na mě by jich muselo být bez vychloubání ještě víc. Jednou jsem přišel nový do cely, dal věci na volnou postel. Pak přišel namakanej týpek jak z kulturistického magazínu, kterého se všichni báli, a řekl, že to je jeho postel. Já na to, že si na ni měl nechat věci. Všichni čekali, co se stane a kdy se na mě vrhne. Nestalo se vůbec nic. Podíval se mi do očí a vzal zpátečku, byl to prostě v duši zbabělec a viděl, že by nemusel vyhrát, i kdyby měl svaly jako Schwarzenegger. 

Nějak jsme zamluvili ten sex…

No jasně, že k homosexuálním kontaktům tam dochází, jako všude,  kde je pohromadě spousta chlapů bez ženských. Ale není to tak, jak se líčí, že se každý bojí ohnout  ve sprše pro mýdlo, většinou to probíhá dobrovolně, někomu prostě nevadí, když ho někdo šuká nebo kouří. Někdy má za to i výhody. Pro dost gayů by byl asi kriminál pravý ráj. Ale je pravda, že když se někdo ocitl v cele za znásilnění dítěte, dostal to hodně tvrdě sežrat, aby věděl, jak to muselo být dítěti „příjemný“, když mu to dělal. Kriminál má morálku, sice zvláštní, ale má. Přesněji měl. Dnes už je to celé zvrácené. Šmejdy najdete mezi mukly i bachaři. Někteří si moc užívají, to jsou prostě zmrdi. Uměl bych to říct slušně, jak mluvím obvykle, ale podle mého by to vyznělo divně,  neupřímně, proto používám výrazy, které jsou nejvýstižnější.

Takže jste to řešil jako slavný režisér Woody Allen, který tvrdí, že masturbace je vlastně sex s osobou, kterou máte  ze všech nejraději? 

Ano. Později, když mě po mém útěku střežili jako oko v hlavě, bylo těžký najít volnou chvilku kdy na mě bachař nečuměl kukátkem. Z cely jsem se prakticky nedostal, připadlo mi, že musím být obdařen mimořádnými schopnostmi, jako mág Houdini, když jsem hlídán způsobem, který byl nesmyslný, absurdní, hloupý… Přitom já nikdy nebyl násilník. Vždycky jsem se jen bránil, neútočil, s výjimkou, když mě přišli zatknout tři policajti. Podle mne má každý právo bránit se zatčení, zvlášť když jsou ti, co si pro něj jdou, v převaze. Že to dopadlo jinak, než jak si policisté představovali, to je jiná věc a jejich problém. Jasně, že mě pak nemilovali a soudce jim šel na ruku. Napařil mi 11 let za loupežné přepadení, když jsem ujel policejní autem i s celou jeho posádkou. Přitom co by se v něm asi tak dalo ukrást? Podle právníků a dokonce tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Nováka, s nímž jsem mluvil, by byly adekvátní tak dva, tři roky. Nestěžuji si, pouze říkám, že jedenáct let za bránění se zatčení, kde nepadla facka ani výstřel, je naprosto neadekvátní. To s trestem nemá nic společného. To je pomsta.

Když se na všechno podíváte s odstupem času, jako to vidíte? 

 Jasně, že nebudu tvrdit, že jsem úplný beránek, ale už mnohokrát jsem se omluvil těm, co jsem okradl, a víc udělat nemůžu. Na mládí se nevymlouvám, ale až časem mi došlo, že spousta věcí, které z bytů zmizely, mohly mít pro jejich majitele význam ne v tom, že byly cenné, ale měli je jako vzpomínku na své nejbližší. Toho je mi líto, stejně jako toho, že jsem nezvaně přišel na návštěvu k Václavu Postráneckému. Já ovšem netušil, o koho jde, byla to jedna z mála mých náhodných  akcí, ale mě to mrzelo a mrzí, měl jsem ho rád jako herce. Uvažoval jsem, že bych za ním přišel osobně se mu omluvit, bohužel už to nevyjde. Jinak má zločinecká dráha, abych to tak řekl, se odehrávala hlavně za „socíku“, kdy kradl úplně každý, kdo mohl, rozdíl byl jen v tom jak a kolik. Dělníci ve fabrice si „půjčovali“ materiál na melouchy, jiní na stavbu chaty, vybavení kanceláří záhadně mizelo, říkalo se tomu přemísťování. Většinou beztrestné, i když v podstatě není rozdíl mezi zlodějnou za stovku a za tisíce, je to stejnej paragraf. Jenže já šel sedět, oni ne. To by totiž museli zavřít nejmíň půlku republiky.

Psychologové tvrdí, že když jim někdo řekne, že nikdy nic neukradl, lže. Stejně tak část vaši popularity připisují tomu, že vás lidi znají jak Kájínka to podle nich působí nevinně…

Mé zkušenosti s psychology nejsou nic extra, po všech posudcích, co na mě za léta napsali, ale v minimálně prvním případě mají pravdu. Najít kluka, který nikdy nebyl, jak se říká, „u souseda na hruškách“, by šlo těžko, je to svého druhu krádež, i když to tak nikdo v tom věku nebere, patří to k němu. Vždycky víc chutná ovoce ze sousedovy zahrady než z vlastní, tak to prostě je, dokonce i když ho nemá tak dobrý, je v tom kus dobrodružství i zdravá rošťárna. S tím druhým nevím, ale je fakt, že Kájínek s dlouhým á působí tak trochu dětsky, prostě malý Kája, ale já si ho nevymyslel. Dokonce mě to trochu štvalo, nikdo nemá rád, když mu ostatní komolí jméno…

Slavným jste se stal po útěku z Mírova, vězení, odkud se nedalo utéct. Víte, jak moc jste riskoval? 

Samozřejmě vím!!! Navíc to nevyšlo jak mělo, což nebyla má vina. Původně měl se mnou utéct Martin Vlasák. Měl tam prominentní postavení, otec byl bachař a on se jím chtěl stát taky, ale nevzali ho k nim ani k policii, což byl jeho sen. Tak se jednou sebral a zastřelil kvůli pár tisícům dva úplně nevinný lidi, prostě debil. Byl ale jediný, kdo mě směl na cele navštívit, kvůli němu jsem zesílil lano a udělal další úpravy. Věděl jsem, že při střídání služeb bachař kontroluje „elektronický psy“, což mu trvalo 18 až 20 sekund a tu dobu nevidí na mé okno. To byl můj časový prostor, abych natáhl lano a sjel po něm dolů. Jenže Vlasák se podělal. Odmítal sjet, bál se, to mě zdrželo, takže mě bohužel strážný zahlédl. Naštěstí byl myslivec, tak střílel po ranách – celkem čtyřikrát  – kdyby samopal nastavil na dávky, už s vámi nemluvím. Cílem mého útěku ale nebyla jen svoboda. Kdyby ano, než by se vzpamatovali a vyhlásili pátrání, byl bych dávno v Polsku, z Mírova je to kousek, a pokračoval třeba do Německa nebo jinam. Cílem byla snaha upozornit na můj případ, což se mi povedlo. Díky tomu jsem se stal mezi lidmi známým a u bachařů pochopitelně silně neoblíbeným. 

Nechci se vracet k vašemu případu, byly o něm napsány stohy, ale když jsem o něm četl poprvé, zarazili mě dvě věci. První, že jste nadprůměrně inteligentní a druhá, že jsem měl doma samopal s tlumičem. Ten by na vraždu místo pistole použil každý, kdo má mozek…

Máte normální myšlení. Stejně uvažuje většina lidí. Ale někteří policisté ho mají totálně zvrácené. A neměl jsem doma jen jeden samopal, ale tři! A místo nich si budu brát pistoli, co neprostřelí ani auto? Víte, co řekl vyšetřovatel? Že jsem moc rafinovanej a udělal to schválně, abych odvedl pozornost! To je dedukce ala Sherlock Holmes, co? Navíc policajti o tom mém arzenálu nevěděli. Kdybych šel skutečně vraždit, použil bych samopal s tlumičem. Toho bych se zbavil a nikdo by mi nic nedokázal. A také nemohu pochopit, proč pachatel nechal naživu svědka. Jediné, co dává smyl je, že šlo o úmysl. Ti, kteří se tváří jako velcí odborníci, budou stále tvrdit, že přežití svědka byla náhoda. To je naprostá debilita. Žádný nájemný vrah nenechá nikoho přežít, to je úplně ta nejhlavnější zásada. To, že bych to neudělal, jsem bral za urážku mé inteligence.

Proč jste měl doma tolik zbraní, když jste je nechtěl použít?

Sbíral jsem je. Je v tom kus návratu do dětství. Každý kluk chce mít místo praku pořádnou bouchačku a chce umět dobře střílet. Proto se pistolníci jako Wyatt Earp nebo Buffalo Bill, co nebyli zákeřný a šli do souboje tváří v tvář, stali obdivovaný. O něm se úplně nesmyslně taky tvrdilo, že byl zkáza bizonů. Ale on vždycky lovil tolik, kolik bylo potřeba pro obživu a naopak v době, kdy byli ve volný přírodě vyhubený, přispělo jeho soukromé stádo k záchraně, jinak teďka nebyly ani v ZOO. A postavil se jim čelem, riskoval, nedělal to pro zábavu, jako dnešní pytláci třeba v Africe co střílí z bezpečí puškou co má dostřel skoro kilometr a automatický zaměřování. Tím se trefí i ten, kdo má místo brýlí skla od jogurtu! Pak když je po všem, ke zvířeti dojedou autem, vyfotí se, obvykle v pozici kdy na nich mají nohu. Myslí, že jsou kingové, když sdílí svoje „hrdinství“ na sociálních sítích. Přitom je to podlý a zbabělý, není to lov, ale zabíjení ze zábavy nebo proto, že jsou zakomplexovaný.

Dostal jste doživotí, což bylo neobvyklé za vraždu v podsvětí, hrálo v tom roli to, že vás policisté nenáviděli protože jste z nich dvakrát udělal pitomce? 

Mnoho policistů je normálních, slušných a řekl bych v pohodě. Samozřejmě jsou mezi nimi i ti druzí, tak jako všude. Dnes se setkávám prakticky pouze s těmi slušnými. Škoda, že jsem je nepotkával před čtvrt stoletím. Měl jsem prostě tehdy smůlu na ty druhé…

Jste mediální celebrita, i ve vězení jste měl své fankluby,  poté, co jste dostal milost, se vaše popularita zvýšila. I když nejste vrah, kriminálník ano. Považujete to za přirozené? 

Jistěže ne. Ale o žádnou slávu jsem nikdy nestál a ani nestojím. Byl bych raději anonymní. Než jsem došel na místo našeho srazu, zastavilo mě osm lidí s tím, že si chtějí udělat se mnou fotku. Kdybych nevyhověl, hned by bylo v Blesku: „Nafoukaný Kajínek odmítl žadatele o podpis.“ Jsem si dobře vědom toho, že to je nepřirozené, určitě nejsem správný vzor pro mládež, ale tahle doba je šílená. I když na druhou stranu nemohu nesouhlasit s tím, když mi lidé říkají, že jsem pro ně vzor odolnosti a vytrvalosti. Odolný a vytrvalý určitě jsem.

Proč si myslíte, že je násilí a loupeže tak módě? Někdy v šedesátých letech jsem viděl film Liga džentlmenů, kde už nevím kolik sympaťáků udělalo banku. Celé kino jim fandilo, ale když je pak chytili díky hloupé náhodě, vnímali jsme, že je to tak správné…

To byla jiná doba! U správného filmu se přece dnes diváci ztotožňují s beztrestně zápornými, leč sympatickými hrdiny! Za první republiky to asi nebylo, fungovala morálka, i když nechci hodnotit dobu, kterou nepamatuji. Víme, že totalita měla svá přesná pravidla, která byla ovšem zvrácená. Dnešní doba je tak trochu chaos, nikým neřízený, kdy si každý dělá, co chce. Pokud jde o násilí, nemyslím, že by to byla záležitost dnešní doby. Dříve na veřejné popravy byla plná náměstí lidí, a to nemluvím o antice, kde házeli otroky lvům. Zlo k člověku patří asi stejně jako dobro. 

Ale stejně je ta glorifikace lidí, co spáchali zločin podivná, nemyslíte? 

Nemyslím. Stačí se vrátit do historie. V Anglii nedají dopustit na Robina Hooda, i když možná ani neexistoval, Slováci mají za národní idol zbojníka Jánošíka. Oba spojuje kromě loupežnictví jeden jmenovatel, co přitahuje pozornost a obdiv – statečnost, odvaha, síla osobnosti, vzepření se vynuceným autoritám, bezpráví. V Americe obdivují Jesse Jamese, což byl ale, na rozdíl od nich, brutální, nelítostný magor zabíjel neozbrojený, zezadu. Jen tak mimochodem, pamatujete na píseň Greenhorns: „Jesse James chlapík byl, hodně lidí odpravil, vlaky předával rád?“ A nikomu, ani bolševikovi nepřišlo divný, že se v textu oslavuje v podstatě masovej vrahoun!

Asi pro vás bylo těžké po více než dvaceti lety zapadnout do moderní doby, počítače, mobily, sociální sítě…

Naštěstí se umím přizpůsobit a rád se učím nové věci. To platilo i v době mé kriminální éry, otevíral jsem zámky planžetou často tak, že se násilné vniknutí vůbec nezjistilo. O té metodě se tehdy vědělo, ale nikdo ji pořádně neuměl. Tak jsem zašel k Rottovi, koupil všechny zámky, co ta měly a zkoušel, dokud jsem se je nenaučil otevřít.  Ale zpět k otázce. Je to asi individuální. Já jsem si zvykl na chytrý telefon po pár dnech a teď, po dvou letech používám běžně počítač a všechny současné “vymoženosti” – email, IG, FB…

Jak jste vnímal udělení milosti Milošem Zemanem? 

V momentě, kdy jsem se dostal opravdu ven, šlo o fantastický pocit. Milost jsem měl totiž původně dostat od Václava Havla. Jezdila za mnou doktorka Jana Chalupová, ředitelka Odboru pro styk s veřejností KPR, která měla na starost agendu milostí. Měla tedy přehled o mém případu, mluvila o tom s prezidentem Havlem. Všichni brali za hotovou věc, že na Vánoce 2002 budu doma, já bohužel také. Čekal jsem na cele, kdy přijde rozhodnutí o udělení milosti. Celý den. Všichni včetně ředitele věznice a bachařů měli za to, že budu na Štědrý den propuštěný, jak to prezident přes doktorku Chalupovou avizoval. Shodou nešťastných náhod dal předtím milost někomu, kdo v autě zabil člověka, a novináři ho za to začali tvrdě kritizovat. Myslel asi, že v této situaci by moje milost všechno ještě zhoršila, tak na poslední chvíli couvnul. Je fakt, že v té době byl už dost nemocný a neměl sílu vzdorovat, tak to nechal na svého nástupce. Bohužel, Václav Klaus se za deset let prezidentování neodvážil udělit mi milost, jak sám po mém propuštění řekl. 

Takže to vyšlo až do třetice. Ale vaše milost má hodně zvláštní dodatek, sedm let se nesmíte dopustit žádného trestného činu…

Abych řekl pravdu, to nechápu. Ne že bych za tu milost nebyl vděčný, pochopitelně jsem, ale podmiňovat ji takhle mi přijde divné. Chápu obavy, co kdybych se přece jen projevil negativně. Milost s podmínkou v této zemi nikdo nikdy nedostal. Alespoň o tom nevím. Nedivil bych se, kdyby byla milost podmíněna tím, že během sedmi let nesmím spáchat žádný úmyslný trestný čin. Jenomže momentálně platí milost s podmínkou a není ničím vymezená, takže já mohu jít na doživotí do vězení i za neúmyslný trestný čin, což je nebezpečné. V podstatě i za  dopravní nehodu! Zrovna předevčírem mi nějaká slečna se sluchátky na uších nakráčela přímo pod kola auta mimo přechod. Nemít dobré brzdy, tak jsem ji srazil. 

U vašeho případu je hodně zvláštní, že stížnost pro porušení zákona a ústavní stížnost  ve váš prospěch podali hned tři ministři spravedlnosti, Pavel Rychetský, Jaroslav Bureš a Pavel Němec, takže ty pochyby o vaší vině musely být dost silné…

Těšilo mě to. Samozřejmě. Nevím o jiném vězní, kde by o nový proces usilovali tři ministři, nešlo o milost, jistě jsem za ni vděčen, ale ještě vděčnější bych byl, kdyby se mi podařilo očistit od něčeho, co jsem neudělal. Ale člověk nemůže chtít všechno. V mém případě se objevovala řada dezinformací, třeba že můj spis má 10 000 stran, přitom měl 7 500. A toto je pouze taková nepodstatná dezinformace. Těch opravdu podstatných bylo mnoho, na popisování jednotlivostí tady není prostor. 

 Odpykávat si doživotí za něco, co jste neudělal, musí být obrovsky psychicky zatěžují, nenosil jste v sobě pocit křivdy?

Jsem od přírody optimista, to mi trochu pomáhalo. Ale přiznávám, že krátce po nástupu trestu jsem byl hodně naštvaný. Jako odvetu jsem vymyslel hromadný útěk všech, co měli doživotí, ale někdo mě prásknul, pak jsem plány upravil a zase udání… Tak jsem se soustředil na své vlastní plány. Neříkám, že jsem hrdina bez chyb, ale mám dvě –  podle mě – dobré vlastnosti, neumím závidět a nenávidět. Zažil jsem peklo, které těžko někomu mohu zprostředkovat. O to víc si teď vážím a užívám svobody. Nemusel jsem se jí také dožít. Rád bych zdůraznil, že si velice převelice vážím Miloše Zemana za milost, kterou mi udělil. Pro mne to je a vždy bude statečný člověk, který se na rozdíl o svých předchůdců nebál milost udělit. 

Našel byste na svém pobytu ve vězení nějaká pozitiva?

Rád bych našel, ale ať se snažím sebevíc, tak žádná nemohu najít. Vězení je prostě odpornost. Co pozitivního by tam vyzrálý člověk mohl získat? 

Neměl jste po propuštění obavy z toho, že po vás někdo jak se říká „půjde“ třeba ti co tu „práci“ udělali za vás? 

Ne. Snažím se žít normální život. Čekal jsem, že zájem o mou osobu bude postupně opadat, ale zatím to tak nevypadá. Uvidíme, co bude dál. Žiju spokojeně, mám spoustu přátel, kteří neřeší minulost, ale přítomnost. Chodíme spolu na pivo, já teda na kofolu a pokecáme.

Vyrůstal jste v době, kdy lidé spíš majetek tajili aby si na ně nedošlápli soudruzi než dávali na odiv jako dnes. Jak se na to díváte? 

Za totality bylo proklamováno, že se máme všichni stejně dobře. Ti, kteří se měli přece jenom lépe než ostatní, se tvářili, že to tak vlastně není. Demokracie samozřejmě není úplně ideální zřízení, ale asi nejlepší z těch možných. Logicky tedy dochází k rozdělování společnosti na chudší a bohatší, což je přirozené. Není na tom nic zvláštního. Jen mi připadá někdy směšné na sebe upozorňovat.

Můj přítel který má opravdu obrovský majetek říká, že všichni, se s ním „vytahují“ jsou hlupáci a obvykle o něj brzy přijdou…

Nevím, netroufám si posoudit, ale je fakt, že kdybych v dnešní době měl vylupovat byty jako dřív, tipaře bych určitě nepotřeboval.

Neuvažoval jste někdy, že se seberete a odjedete do ciziny, kde vás nikdo nezná a budete si užívat? 

Původně jsem si říkal, že bych odjel do ciziny na těch sedm let a vrátil se až po uplynutí doby podmínky. Rozhodl jsem se ale jinak, protože tuto zemi miluji. Navíc se mi opravdu nechce někde schovávat, nemám důvod. Snažím se žít normální život. Nedělám nic nezákonného, mám třetinu podmínky úspěšně za sebou. Užívám si prostě života podle svých představ. Všem ostatním přeji to samé. Závistivce neřeším. 

Jan Janula