Hypnóza kouzla zbavená

Je jen málo lidí, kteří by nevěděli, co toto slovo znamená. Možná ale stejný počet je i těch, kteří trpí zkreslenými představami a tuto odbornou disciplínu mají zafixovánu ve spojitosti s okultními vědami, čarodějnictvím. Především jim je určeno toto povídání.

Přestože je hypnóza často zařazována mezi alternativní způsoby léčby, příliš k nim nepatří. A není žádným nadpřirozeným jevem či žhavou novinkou. Její účinky jsou totiž stejně staré, jak člověk sám, znali je už kdysi naši prapředkové. Nedělá totiž nic jiného, než aktivuje lidské podvědomí. Právě v něm jsou uloženy veškeré informace a zážitky z minulosti každého z nás. I když jsme na nějakou traumatizující zkušenost – například z dětství – dávno zapomněli, v podvědomí zůstává stále živá a vytváří tzv. psychický blok. Když se tyto představy či vzpomínky v hypnotickém transu odstraní, tělo si většinou pomůže samo.

Právě proto zaujímá hypnóza výlučné postavení mezi ostatními medicínskými či léčitelskými metodami. Také její praktikování u nás nikdy nebylo zakázáno – ani za komunistů. První vyzkoušel její účinky na vědecké bázi (již v osmnáctém století!) vídeňský lékař Franz Mesmer. Neodmyslitelně k ní patří i sugesce. Tuto schopnost však nemají jen hypnotizéři. Měli ji – bohužel – Hitler a Stalin a další diktátoři, kteří dovedli navodit tak sugestivní atmosféru, že většina lidí za nimi šla doslova “jako stádo”.

Tyto znalosti jsem načerpal z odborné literatury před první návštěvou u hypnotizéra, takže teoreticky mě nemělo nic překvapit.

Novinář v limbu

Před hypnózou si se mnou pan doktor přátelsky povídá. Hlavně ho zajímají problémy, které potřebuji odstranit. Není ale vtíravě zvědavý, ani se nesnaží vyzvídat má soukromá tajemství. Ptám se, zda je možné abych upadl do tak hluboké hypnózy, že bych se z ní neprobral. Zatím k tomu nikdy nedošlo, dokonce ani v tom případě, když dotyčný hypnotizér zemřel. Jeho pacient se po čase sám probral.

Hypnóza totiž není spánek, nemá s ním – kromě zavřených očí – nic společného, přestože se mnoho lidí domnívá opak. Jen málokdo má také v jejím průběhu amnézii (částečnou ztrátu paměti). Naopak, většina pacientů si pamatuje celé sezení naprosto přesně, do nejmenších detailů. I tak často zdůrazňovaná obava z možné závislosti na hypnotizérovi je spíš teoretická. Vyloženě z říše pohádek pak jsou příběhy, kdy člověk v transu někoho zabije, znásilní či spáchá jakýkoli jiný zločin. Pokyny, které hypnotizovaná osoba dostává, totiž nikdy nesmí jít proti její přirozenosti. Pokud by k tomu přece jen došlo, okamžitě se probere a i kdyby ne, příkaz stejně odmítne splnit.

Po tomto povídání mě pan doktor odvede do vedlejší místnosti. Mírně zatáhne rolety, takže je v ní rázem pološero a usadí mě do pohodlného křesla. Magnetofon hraje pomalou, melodickou hudbu. Na pokyn zavírám oči a dělám si pohodlí. Pak už jen poslouchám tichý hlas, který říká, abych se zcela uklidnil, přestal myslet na všechny problémy a naopak vnímal věci, které jsou pro mě užitečné a důležité.

Hlas je velice příjemný a já opravdu cítím, jak se mé tělo uvolňuje, a pocit pohody se stupňuje. Vnímám však veškeré dění kolem sebe (včetně hluku aut na ulici) prostě úplně všechno. Dokonce i to, jak se pan doktor při počítání, které mně má přivést hlouběji do transu, spletl a některá čísla vyslovil dvakrát. (Později mi řekl, že tím úmyslně odpoutává pozornost). Občas se tělo jakoby zachvěje v krátké, nikoli však nepříjemné křeči. Najednou cítím, jak se na rukou, které mám volně opřené o křeslo, samovolně zvedají oba ukazováčky a trčí nahoru.

Chci se o tom přesvědčit pohledem. Má usilovná snaha se ukáže být marná. Za přibližně půlhodinovou dobu transu několikrát zkouším otevřít oči. Ze dvou důvodů – chtěl bych vidět, zda nade mnou hypnotizér neprovádí “podezřelé” pohyby. Také mám v úmyslu – coby správný novinářský skeptik – dokázat, že na mě tohle prostě “nefunguje”. Představoval jsem si, jak na něj vytřeštím bulvy a udělám “baf”! Jenže… Ono to nejde. Snažím se bezvýsledně, oči prostě neotevřu, ať dělám, co dělám. Mám pocit, jako by mi někdo dal na víčka závaží. Jinak se cítím skvěle.

Hluk aut z ulice, který mně zpočátku trochu vadil, ustoupil do pozadí. Chvílemi mám pocit, že se mé tělo houpá, obklopuje mě klid a příjemná únava. Celou dobu slyším hlas, který ke mně promlouvá. Zrovna říká: – “Já teď budu počítat od deseti do nuly. Až dopočítám, otevřete oči. Bude vám celý den příjemně, vaše tělo bude uvolněné…” Při čísle dvě učiním poslední zoufalý pokus otevřít oči, ale stále to nejde. Až když slyším slůvko nula, tak se pozvolna začínají otevírat.

Recept na dobrou náladu

Cítím se skvěle. Ptám se, jestli je tomu tak i u ostatních. Prý většinou ano. Protože jsem ale v jádru pragmatik, zajímá mě, za jak dlouho se dostaví výsledky. Podle pana doktora velmi rychle, někdo dokonce cítí úlevu prakticky okamžitě. Hodně ovšem záleží na problému, který se má odstranit. Lidský organismus je na sobě vzájemně tak provázaný, že se nejdřív musí odstranit vedlejší příčiny pacientova stavu než se přejde k těm hlavním. Žádná nemoc nevznikne náhodou nebo sama od sebe. Často jde o letité problémy, které najednou vyvřou na povrch.

Proto je v těchto složitějších případech nutné sezení několikrát opakovat. Ale i tak postačí k vyléčení tři až šest sezení, jen výjimečně víc. Hypnóza ovšem není žádným všelékem, který okamžitě odstraní všechny nemoci, její možnosti jsou omezené. Nejlepší výsledky má při léčbě psychických onemocnění, neuróz, nespavosti. Stejně tak může pomáhat při řešení milostných problémů. Ať už v souvislosti se zvládnutím odlišné sexuální orientace (např. homosexualita) či poruchami erekce, atd.

Působí rovněž na oběhové ústrojí, dá se použít jako sekundární prostředek při léčení alkoholismu či drogové závislosti, ale i… odtučňovací kúře. Tu si ale nesmíme představovat tak, že sníme, na co přijdeme, a “něco” za nás bude hubnout. Úspěchy má při bradavičnatých onemocněních. To znaly i naše babičky, říkalo se tomu zaříkávání bradavic. Tady už ale pracuje sugesce, proto by měli hypnózu provádět jen vyškolení odborníci. Známý lékař udělal na universitě tento pokus. Dal jednomu nevěřícímu studentovi syrový brambor a vsugeroval mu, že má v ruce chutné a krásné jablko. Ten pak brambor zcela normálně snědl.

Nebýt ovšem toho, že to viděla celá posluchárna, nikdy by tomu neuvěřil. Závěrem se ptám, zda se dá takto zhypnotizovat každý. Odpověď zní – až na výjimky ano. U některých jedinců hůře hypnobilních jedinců je však třeba pokus několikrát zopakovat. Nejlepší účinky pak má u dětí a dospívající mládeže, kde se dají tímto způsobem odstranit mnohé potíže. Například i tréma před důležitou zkouškou, která často zapřičiňuje výpadek paměti – tzv. okno. Hypnóza je prostě věc.

Jan JANULA