JAROMÍR NOHAVICA: Ostrov uprostřed hlučícího davu

Je komentátorem i svědomím naší doby. Zpívá poeticky i „od podlahy“. Jeden z mála umělců, kteří vědí, že pravda není politicky korektní. Jaromír Nohavica. Rozhovory nedává často a asi ani moc rád, proto je poctou, že pro neKOREKTNÍ tak učinil hned do prvního čísla. Text jsme doprovodili snímky Jiřího Skupiena z Nohavicova koncertu v pražské Lucerně.

AUTOR: PETR ŽANTOVSKÝ

Začínal jsi jako lyrický písničkář s občasným spíše obecným politickým akcentem (např. Krajina po bitvě, Moje malá válka, Na jedné lodi plujem…). Po roce 1989 jsi víc a víc inklinoval k reflexi minulých časů (Řady, Já si to pamatuju…) a souběžně k inspiraci městským folklórem a nacházení kořenů (Až to se mnu sekne, Ostravo, U nás na severu…). Některé lidi ale popuzuješ (a jiné, mnohé, získáváš) tím, že si stále méně bereš takříkajíc
ubrousek před pusu. Mnohé tvoje písničky jsou otevřené a provokativní, útočící na onu společenskou lež zvanou politická korektnost (Hanba, sláva, Baraba mi šahá na babu, Do prdele práce…). Uměl bys najít ten bod zlomu, v němž ses rozhodl jít proti tomuto kánonu, a hlavně proč? Napadá mě jedna nápověda: je to tím, že se svou zkušeností a ve svém věku už prostě nemáš zapotřebí něco předstírat nebo skrývat?

Mluvit sám o sobě a své tvorbě, hodnotit se a být sám sobě arbitrem je vždy velmi ošemetné. Cokoli tedy řeknu, ber, prosím, jako poznámky člověka, který už více než padesát let píše písně, napsal jich jen pro sebe ke čtyřem stům, něco sice o tématu ví, ale určitě ne všechno. A o sobě už vůbec ne. Hned na začátku k tvé otázce musím tedy poznamenat, že už tvoje úvodní „začínal jsi jako lyrický písničkář“ se mi nezdá nejpřesnější. Celý ten dojem se určitě odvíjí od toho, že má předlistopadová tvorba není obecně tak známa jako ta po roce 1989. Podíval jsem se schválně dnes večer do archivu a sám udiven jsem zjistil, že jsem do listopadu 1989 napsal sto třicet písní. Vzpomínám na ten okamžik volného vydechnutí v devadesátých letech, kdy jsem stál před rozhodnutím, co se starým repertoárem. Nabízelo se samozřejmě vydat ty největší zakazované pecky na albu „Jarek proti komančům“, ale já jsem tehdy byl plný radosti z nových obzorů a šancí a dal jsem se do Mikymauzolea, Třech čuníků, Divného století. Všechna ta Mávátka, Halelujá, My, ročník padesátý třetí, Blues o malých bytech, Kývací plyšový pes, Balada česká a další a další zůstaly očím a uším skryty. Zůstaly na kazetách těch, kdož mne poslouchali tehdy a poslouchají i dnes. Nemluvím o kvalitě písní.

Mluvím o tematice. Chci, abys pochopil, proč necítím žádný bod zlomu ve své tvorbě. Nějaké předstírání, skrývání. Vždycky jsem si psal, co mne bavilo, tížilo, lákalo, těšilo, zajímalo, trápilo. V tom pokračuju dodnes. Jen cesta od mého pracovního stolu, bílého papíru a kytary k uším posluchače je méně trnitá než v osmdesátých letech. Tehdy byl koncert a občasné troufnutí si zahrát něco, co nebylo košer, v publiku pak naštěstí kazeťáky a lidé, kteří si ty nahrané kazety s písněmi mezi sebou ostošest přehrávali. Dostat se do hlídaných rádií, televizí či vydavatelství bylo spíše o štěstí a náhodě. Dnes jsem díky internetu pánem své tvorby. Co teď napíšu a složím, může zítra slyšet celý svět. Bude-li mít chuť.

Pro své posluchače odedávna symbolizuješ intuitivní hledání a usilování o osobní svobodu. Proč myslíš, že se dnes tolik lidí dobrovolně vzdává svobody a přenechává rozhodování o svých osudech jakýmsi vyšším instancím – zejména v kontextu dnešní EU?

Není nic nového pod sluncem. Možná si v našem rozhovoru tato slova biblického Kazatele vypůjčím ještě několikrát. Nejsem filozof a nerad bych zabředl do velkých úvah, ale zdá se mi, že člověk se intuitivně bojí svobody. Touží po ní, ale chce mít někde hluboko v nitru pocit, že je na někoho nebo na něco spolehnutí. Nejkrásnější by bylo spolehnout se plně na sebe a být zcela svobodný. Soběstačný. Ale můj kamarád Jan říká: Spolehnout se můžeš jen sám na sebe. Někdy. Tu instanci, která o tobě nakonec rozhoduje, má zřejmě každý jinak vysoko vystavěnou. Někdo tu ruku na ramenou potřebuje pevnou, někdo žádnou. Co chceš tady komu nakazovat. Já jsem vyrostl v dobách komisí, uličních výborů a dosazených vedoucích pracovníků, kteří si mysleli, že zlepší svět podle svých direktiv a představ. Vládli mi inženýři lidských duší. Dnes jich potkávám zase spoustu, i jejich pavučiny cítím kolem sebe. Ale vítr do těch pavučin fouká a jim to nevyjde.

V jedné písni zpíváš: „Zrozen v komunismu, umřu v komunismu.“ Opravdu to vidíš tak černě? Je to s námi už takhle špatné?

Slovo komunismus je tady symbol. Spíše celý ten verš a píseň souvisí zase s tím „není nic nového pod sluncem“. Jako by se některé věci v dějinách pořád vracely a překulovaly jako sněhová koule ze stráně. Odvalíš ji, uděláš z ní sněhuláka, roztaje, zasněží, zase se objeví a koulí se a koulí. Ale černě to nevidím. Vůbec. Pro mne je například velikým vydechnutím – a jistě to souvisí s tím, co dělám, že totiž skládám a zpívám písně – internet a jeho volné obzory. Mezi mnou a mým posluchačem už není bariéra. Není pána nade mnou. Samozřejmě můžeme začít debatovat o různých blokacích, cenzurách, mazáních a jiných věcech na internetu. Ale objev internetu je stejně epochální věc jako vynález knihtisku.

Proč myslíš, že tak roste nepřátelství mezi lidmi, propasti vedené umělým, politikou diktovaným koridorem? Nebo je teze o „rozdělené společnosti“ jen další mediální frází a není zdaleka tak drtivá, jak se nám říká?

Nepřátelství mezi lidmi neroste. Roste zdání tohoto nepřátelství. A to zdání, ať už záměrně, nebo bezděčně, vzniká samo anebo je záměrně živeno v mediální vrstvě našeho světa. Ta vrstva je jako smogový mrak a visí zhruba pět metrů nad zemí. Dole je normální život, nahoře to hučí. Musíme se s tím naučit žít. Naučit se číst ranní třaskavé výbuchy na www.mujsvet.cz, facebookové pravdy i lži, twitterové moudrosti i plky a umět je rozšifrovat. Učíme se znovu komunikovat. Z očí do očí to jakžtakž za těch pár tisíc let zvládáme, v médiích trochu tápeme.

Když se vrátím k roku 1989, od něhož nás letos dělí třicet jedna let, jedním z průvodních jevů té doby bylo nové a do té doby neexistující dilema stojící před písničkáři, kteří utvářeli atmosféru neklidných a ke změně spěchajících osmdesátých let. Nazval bych to hledáním nového tématu. V osmdesátkách byl svět černobílý: zde jsou oni a zde my, pravda a lež, nenávist a láska. Velká řada písničkářů měla své texty plné jinotajů skrytě útočících na režim. Najednou režim zmizel nejen z reality, ale také z tvorby. Každý písničkář se s tím vyrovnával po svém. Jaroslav Hutka se vrátil do pozice protestního zpěváka, jen terč si definoval jinak, dobově. Vladimír Merta měl skvělé období, kdy s Janou Lewittovou oživoval staré sefardské nebo národní písničky, a teprve v posledních letech se zase uchyluje k politice. Jak by ses pod tímto drobnohledem definoval ty?

Nechci se definovat. Jsem ten, kdo skládá a zpívá písně. A ty písně píšu o věcech, které mne potkávají. Chtěl jsem být jako kluk popelářem, pak archeologem, pak novinářem. Jsem vším. A hrozně rád.

Odedávna jsi přinášel do našich luhů písně ruských autorů, Vladimíra Vysockého či Bulata Okudžavy. Činíš tak dosud, dokonce jsi za tento kulturní přínos dostal od ruského prezidenta Puškinovu medaili. Média spustila nevídaný povyk. Proč myslíš, že se pořád účelově míchá význam slov „sovětský“ (ve smyslu politickém) a „ruský“ (ve smyslu kulturním)?

Já to neřeším. Míchá to jak kdo a jak proč. Vždycky je dobré se podívat nejen, co kdo říká, ale taky kdo to říká. Pak lze odvodit, proč to říká. Já mám k ruské kultuře velmi blízký vztah. Podobný jako k polské. Andrejev, Bunin, Pasternak, Jesenin, Bulgakov, Zoščenko… to
byly pro mne ikony. K tomu v osmdesátých letech Okudžava a Vysockij. Zjevení. Proč tomu tak je, těžko mohu soudit. Nevidím si až na dno duše. A tam zní ten můj akord Ami.

Co tě vlastně spojuje s tím kulturním rustvím? Kdo má citlivější uši, slyší ohlasy tohoto slovanství nejen v převzatých písních řečených autorů, ale velmi často i v tvých vlastních písničkách, a tím nemyslím jen explicitní Petěrburg…

Neřekl bych, že jde o ruství, dokonce bych to nenazval ani nějakým slovanstvím nebo panslovanstvím. Poptej se někoho, kdo tomu rozumí víc než já. Já jen zanechávám na své pouti stopy, kudy jsem šel. Oděsa, Cohen, Kryl, Okudžava, Valašsko, Ostrava. Co my víme…

Dá se o některé z tvých písní říci, že ji (nebo je) považuješ za svou (své) erbovní? Takové krédo? A pokud ano, proč?

Nedá. Není jedna jediná píseň, v níž bych byl celý. Ani ve všech svých písních celý nebudu. A není ani třeba mít takové ambice. Dělat z toho zas tak velkou vědu se nevyplácí. A trochu to smrdí. Když napíšeš čtyři sta písní a pak z nějakých důvodů je musíš alespoň zběžně projít, zjistíš, že se stejně opakuješ. A ty nejlíp víš kde. Opravdu jsem rád, že mne to ještě baví.

Při pohledu na tvou velice bohatou a různorodou tvorbu jednoho napadne, že to musí být vlastně strašná dřina vymýšlet pořád nové (a pokud možno originální) nápěvy a texty. Navíc kromě těch „erbovních“ skládáš a hraješ taky písně řekněme časové, obsahem glosující nějaké aktuální věci, lidi, události. Typicky jmenujme třeba několik desítek krátkých, třeba jen minutových písničkových glos zvaných Virtuálky, ale podobných písní máš mnohem víc. Je to taková svébytná „publicistika“. Dokonce jsi před dvěma lety dostal Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku, takže ty písničky jsou vlastně jako svého druhu novinářské i chápány. Co tě motivuje k této tvorbě?

Vždyť jsem to už dnes říkal. Já chtěl být původně novinářem. Jako táta. Chtěl jsem jít dokonce novinařinu studovat. Což mi on vymluvil. Říkal, že psát můžu jít i bez školy. Dnes ti, tati, děkuji. Mimochodem, to jsou ty zákruty života, které oceníš až později. To byl rok 1971, já byl po maturitě. Tátu pak vyhodili z rádia, a já už byl odvařený. Ale zpátky o otázce. Ten projekt s Virtuálkami, tedy krátkými popěvky, fejetony, které reagovaly na současné dění, opravdu vznikl z mého novinářského kořínku. Vždyť já psával už na základce a pak i na střední vždycky třídní časopis. Mám to rád. A tak jsem si taky tehdy před deseti lety s velkou chutí a radostí vyzkoušel takovou písňovou novinařinu. V neděli večer jsem sedl a napsal krátký popěvek z toho, co mne ten týden zaujalo. Odeslal Janě Dědečkové na Virtually.cz a tečka. Termín nezná výmluv.

Na druhou stranu se vracíš k české poezii. Gellner, Šrámek, Bezruč, dokonce Šiktanc a Šotola a řada dalších tvoří tvůj repertoár. Dokonce máš písničku „Já chci poezii“. Zpíváš v ní: „Já chci poezii, jen trochu pochopení, ale tu, kde žiji, nic z toho není. Co mám ze života? Samé přízemnosti. Mé srdce Don Quijota tím trpí dosti.“ Je v tom samozřejmě kousek lehké ironie, ale přece jenom: chybí ti – ve světě kolem nás – poezie?

V té písni volám hlavně po poezii jako o pocitu, kdy kráčíš dva metry nad zemí a vše dole vidíš úplně, ale úplně jinak. Což je spíše, mezi námi, úsměvná dětinskost. Dětinskost, kterou ale, když na to přijde, najít kolem sebe můžeš. Chceš-li. A je jí kolkolem dost. Mimochodem, když jsem pil, bylo jí ještě víc. Což je ovšem cesta do pekel, jak už vím. Před takovou poezií tedy každého varuju. A poezie ve slovech? Poezie v básních, v písních, na kterou se jistě taky ptáš? Té jsou kopce. Pohoří. Mám regály a regály básnických sbírek a radosti z nich spousty.

Někdo by možná řekl, že jsou to sentimentální nářky za odešlým světem, kdy slovo mělo váhu a podaná ruka znamenala víc než tisíc smluv. Jenomže realita se řítí kolem nás v čím dál kratších a rychlejších filmových střizích a z poezie už jsou jen smajlíky. Z povzdálí pozorováno, vypadá to, jako by sis vytvořil svůj vlastní ostrov uprostřed hlučícího davu. Trefil jsem to?

Ale kdeže, netrefil. Nebuď škarohlíd. Žádný svět neodešel. – Co je, už bylo. Co bude, už je. Co minulo, Bůh vyhledá. – To není moje, jen se vracím ke Kazatelovi. Pravdou možná ovšem je, že ten dav světa hlučí hlasitěji, než naše duše a uši unesou. Valí se to na nás ze všech stran a občas si s tím člověk neví rady. Není kam uskočit. Do ticha. Sedět v jeskyni
a dívat se do ohně. A mít vytahané ze svých zásuvek všechny kabely, konektory a dráty.

Co tě chrání před tím, aby se z ostrova nestala zlatá klec?

Zlatá klec. Ostrov. To jsou jen slova. Člověk žije, jak je mu dáno, a sice se snaží, aby to nějak zvládl, korigoval, ale úplně to asi nejde. Já mám štěstí. Díky tomu, co dělám, jsem mezi lidmi. Poslouchám je, abych věděl, co si říkají a čím žijí, a pak jim o tom zpívám.

V písni Mikymauz zpíváš slova: „Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí, zda mi to ještě tluče, zdali mám ještě štěstí.“ Ačkoli je to z jiného času i kontextu, ptám se: Nebojíš se ráno při vstávání, že se podíváš z okna a svět za ním už nepoznáš? Nebojíš se, že se řítíme někam, odkud nebude návratu?

Já ti rozumím. Chceš naše povídání zakončit nějakým poselstvím. Nějakou velkou myšlenkou. Já ale teď nedávno četl pár rozhovorů s kolegy písničkáři a ti vše velké a vznosné řekli za mne. Už jsem se ti dnes rozfilozofoval dost. Proto ti na závěr sdělím, že když ráno vstávám, mám úplně jiné problémy, než abych čuměl z okna a pozoroval svět, kam se řítí. Na větvi mi tam sedí kos pětikilák a řve od půl šesté. A to je problém. Písničkář by se měl nechat inspirovat k tomu, aby napsal lyrickou píseň o kosovi, který ho každé ráno krásně svými trylky budí, a ten písničkář hledá v polospánku špunty do uší a přemýšlí, jestli by nebylo lepší tu větev, na které onen pták sedí, natřít něčím hodně nevoňavým. Chtěl jsi mít poselství, máš ho.

Petr Žantovský