Karel Čapek: BUĎME REVOLUČNÍ

Naši otcové, zejména naši bezprostřední duševní otcové, se oddávali většinou filozofii vývojové; věřili z mnoha důvodů, že všechno na světě vzniká a děje se pomalým a postupným vývojem; že dejme tomu nálevník se během mnoha miliónů let vyvinul výš a výš až v pivovarského koně; že améba se postupem věků zušlechtila nesčíslnými změnami až na velkoobchodníka nebo univerzitního profesora; že snad podobným procesem se bankovní ředitel za pár tisíc let vypěstí v nadčlověka.

Tato vývojová teorie není zatím vyvrácena; stává se jen poněkud složitou a čím dále tím méně si dovedeme představit, jak se to vlastně dělo. Nicméně pojem vývoje vnikl hluboko v naše představy a zvyky; říkáme, že se poměry vyvíjejí, že musíme vyčkat dalšího vývoje věcí, že příští vývoj nám přinese odpověď a tak dále. Slovo “vývoj” se nám stalo jaksi rovnocenným s tajemným slovem “prozřetelnost” nebo “řízení bohů”. Naproti tomu slovo “převrat” nebo “revoluce” nám většinou připomíná něco protipřírodního, destruktivního a násilného, co v řádu přírody a zdravého rozumu nemá místo.

Dobrá; ale ve skutečném životě se zdá, že slovo vývoj platí jen, abych tak řekl, na dlouhé lokte a pro velmi dlouhé lhůty. Je sice pravda, že muž se vyvine z dítěte nebo pan rada z koncipienta; ale to jen proto, že to trvá tak dlouho. Když se člověk ráno v posteli probudí, neřekneme, že se vyvinul ze stavu spánku ve stav bdělý; je to náhlý převrat, a musí-li vás budit, dokonce převrat násilný. Sytý člověk se nevyvine pomalým evolučním postupem z člověka hladového, nýbrž stane se to revolučním činem, tím, že se honem nají. Spánek není jistý vývojový stupeň bdění; usínáme-li, je to bezmála skok do tmy. Mládenec, který se zamiluje, nevyvine se nesčíslnými povlovnými změnami z nedokonalého tvora v dokonalého blázna, nýbrž prodělává to jako náhlou a překotnou revoluci, jež bouřlivě otřásá jeho nitrem. Ve většině případů láska se nevyvíjí, nýbrž propuká. Zapaluje-li si nejpokojnější člověk dýmku míru, hraje si s ohněm. Myšlenka se obyčejně nevyvíjí pomalu, nýbrž vyskočí jako čilá blecha.

Život od rána do večera se podobá spíš řadě převratů než plynulému vývoji.

Ale ještě horší je, co nám provádí moderní fyzika. Ukazuje se, že všecko dění ve hmotě jsou samé maličké převraty. Nějaký elektron skočí najednou jako blázen do nějaké jiné dráhy; všechny hmotné děje jsou prý vnitřní, tak říkajíc komunální revoluce v atomech. Vše, co se děje, odehrává se ustavičným přeskakováním z jednoho stavu v jiný; ve hmotě není povlovné souvislosti ani plynulých přechodů, nýbrž samé skoky; je to děsné. Inkoust, který schne pod mým perem, schne jakýmisi bouřlivými a překotnými událostmi ve svém černém nitru. Sto tisíc atomů provádí domácí převrat, aby uschlo jedno písmenko. Avšak sám inkoust usýchá a černá pomalu; řekl bych, že se vyvíjí.

A právě v tom je divný a hluboký vtip přírody: že sice poskakují elektrony, ale že lahvička inkoustu nezačne skákat po stole. Atom je strašně revoluční, ale masa je celkem pokojná. Poslední jedinec hmoty se bouřlivě převrací, ale hmota se mění pomalu. Lidský život za den je řada převratů; lidský život za rok je kousek vývoje.

Ale je-li nám třeba změnit svět, buďme revoluční aspoň jako atomy; udělejme každý sám v sobě skok kupředu. Svět neudělá skok kupředu; svět je širý a pokojný jako hmota. Je třeba, aby milióny lidí prováděli převrat sami v sobě, aby se národ vyvíjel. Je nutno, aby každý člověk provedl v sobě, co nejvíc umí; pak se i lidstvo trochu pozmění, ovšem neskonale pomalu.

V přírodním řádu je dělat milióny revolucí, ale nikoliv udělat jednu revoluci. Toť jediná morálka, jež plyne z revolučního řádu přírody.

Lidové noviny, 24.11.1925