Leni Riefenstahlová: skutečně nacistka?

Měli bychom odsuzovat ony velké malíře, které financoval rod Medici, anebo Ejzejštejnova mistrovská díla, protože pomáhala oslavovat ideály a ty verze skutečnosti, které šířily despotické režimy? Měli bychom odmítnout Raphaela a Michelangela, protože malovali pro církev, která upálila Jana Husa a usmrcovala během křižáckých výprav množství nekřesťanů? Měl by být argentinský spisovatel Jorge Luís Borges být zameten pod koberec, protože kolaboroval s vojenskou diktaturou ve své zemi? Měli bychom potlačovat myšáka Mickeyho, protože Walt Disney napomáhal mccarthyismu? Zlikvidovalo to, že Charlie Chaplin podporoval stalinismus, jeho génia?

Má být umělec posuzován podle toho, v co věří?

Žila déle než celé století. V pondělí se její srdce “prostě zastavilo”, jak oznámil její mnohem mladší partner Horst Kettner.

Leni Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 v Berlíně. Byla jednou z nejkontroverznějších postav v historii filmu — ale nejen v historii filmu. Jen velmi málo lidí pochybuje o tom, že byla Riefenstahlová jedním z oněch mimořádných, geniálních umělců, kteří podstatně přispěli k rozvoji jazyka sedmého umění během oněch 108 let, co uplynuly od onoho historického promítání, které uspořádali bratři Lumièrové v Salon Indien v Grand Café v Paříži v prosinci 1895. Avšak kontroverze kolem Leni nikdy neustala, v důsledku jejích těsných styků s hitlerovskou Třetí říší.

“Někdo musel být obviněn a pomluven, a já jsem byla vybrána, protože jsem natočila dokonalý film.”

Nebyla odsouzena u soudu v Norimberku, ale neunikla morálnímu odsouzení kritiků a historiků.

Filmy Leni Riefenstahlové vyvolávají otázky ohledně ideologického angažmá umělce. Zejména, pokud je umělec na “nesprávné” straně, což je vždycky otázka toho, odkud se člověk dívá.

Avšak uvědomil si někdo, že jestliže je Riefenstahlové oslavování krásy, spojované s nacismem, nesprávné, neměl by se používat tentýž argument proti celému průmyslovému odvětví reklamy? Anebo například, proti Vladimíru Železnému a jeho “atraktivních” blondýnkách, které podle amerického vzoru čtou zprávy v televizi? Anebo proti většině ředitelů s jejich sekretářkami, které byly přijaty nikoliv proto, že by byly schopné a inteligentní, ale protože mají atraktivní nohy? Anebo proti módním návrhářům či šéfredaktorům “společenských” časopisů?

Kult fyzické dokonalosti nevynalezl Adolf Hitler, ten ho jen začal využívat do extrémů. Před Hitlerem to dělal Hollywood. A — o tom se ani nemusíme zmiňovat, staří Řekové.

Leni byla produktem své doby a svého prostředí. Moje babička, Helga Haupt Mullerová, byla jako dítě šťastnou členkou Hitlerjugend a přišla o své “naučené” předsudky teprve poté, co emigrovala do Brazílie a vdala se za mého dědečka, z poloviny Portugalce a z poloviny domorodého Indiána z kmene Piratini (a když jí bylo k sedmdesáti, opustila ho a začala žít s černochem, to byla taky podstatná změna pro bývalou důstojnici v koncentračním táboře Jasenovac.) Byla prostě produktem svého prostředí.

Setkal jsem se s Leni Riefenstahlovou v roce 2000 na frankfurtském knižním veletrhu. Půl roku předtím si ve věku 97 let polámala kosti, když byla na dobrodružném výletě vrtulníkem. Ale přišla inzerovat novou fotografickou životopisnou publikaci, nazvanou Pět životů.

Přišla sama, na tváři měla make-up a měla na blond odbarvené vlasy. Několik minut byla obklopena fotografy, než pořadatelé zvládli množství novinářů a začal rozhovor. Anebo, přesně řečeno, začal šok: novináři se rozdělili na ty, kteří ji obviňovali, a ty, kteří ji chválili: “Časopisy o mně lžou už padesát let,” stěžovala si. “Před válkou mi nikdo neříkal, že jsem nacistka a zločinec”; anebo “Kdyby bylo po Hitlerově vůli, ve filmu by nebyli černošští sportovci, kteří v Berlíně zvítězili”; “Pracovala jsem pro Hitlera jen sedm měsíců, ale kdybych věděla, že to ovlivní dalších 70 let mého života, neudělala bych to”; “Byla bych bývala raději, kdybych odjela do USA a živila se tam jako herečka”.

Tito rozčilení, agresivní a angažovaní novináři jen dokazovali, že odpovědi Leni Riefenstahlové byly daleko méně důležité než nutnost neodpustit jí za její talent, protože její talent pomohl nacistickému Německu oslavovat své zlo.

Riefenstahlová začínala jako tanečnice. Byla krásná a atletická — bylo na ní všechno, o čem obdivovatel krásy Adolf Hitler mohl sní na (árijské) ženě. Byla herečkou v horských filmech Arnolda Fancka. Debutovala jako režisérka v roce 1932, když jí bylo třicet let, kdy natočila film Z modrého světla, podle scénáře, který napsala s teoretikem Bélou Balaszem.

Na Hitlera udělaly plastické a dramatické kvality filmu tak velký dojem, že o dva roky později svěřil Leni realizaci filmu Triumf vůle.

První záběry tohoto filmu tvoří důležitou součást historie. Letadlo trhá mraky, přináší z nebes německému lidu “velvyslance”, který Němce dovede k jejich nešťastnému cíli. V Norimberku z letadla vystoupí Hitler a vítají ho nadšené davy nacistů, natočených jedinečnou a vynikající kamerou Riefenstahlové.

O dva roku později stála Leni v čele oddílu kamer (bylo jich více než 40), které zaznamenaly kontroverze při olympijských hrách v Berlíně. Natáčela velmi tvůrčím způsobem, vytvořila nové estetické techniky a užívala nezvyklých perspektiv a záběrů.

Její do té doby nikdy neviděné úhly pohledu se později staly při filmovém a televizním natáčení nejrůznějších akcí klasickou součástí filmového inventáře. Nikdy předtím neoslavovala kinematografie tímto způsobem lidské tělo.

Po pádu Třetí říše byla v letech 1945 — 1948 ve vazbě, byla obviněna, že se podílela na nacistické propagandě.

V roce 1954 se pokusila obnovit svou filmovou kariéru filmem Tiefland, ale film se příliš nepromítal.

Pak odcestovala Leni do Afriky. Chtěla natočit soubor dokumentárních filmů o posledních divokých kmenech. Film nebyl nikdy realizován, ale z její cesty vznikla dvě nádherná fotografická alba, která znovu oslavovala krásu, tentokrát nesmírně černých, neárijských afrických Núbijců.

Většina jejích kritiků zapomínala na to, že při olympijských hrách v Berlíně se armádní cirkus, oslavující árijskou nadřazenost, rozložil, když americký černoch Jesse Owens zlomil všechny rekordy a rozbil mýtus nadřazenosti supermanů Vikingů. Leni také oslavovala svou kamerou muskulaturu tohoto černého těla, schopného běžet jako vítr a umlčet stadion, plný nacistů i znechuceného Hitlera.

O mnoho desetiletí později hledala zvuk ticha při podmořském filmování a dokázala, že i ve velmi starém věku byla stále ještě génius.

Leni nás opustila a bohužel neměla pořádnou příležitost ukázat více, čeho by byl schopen její génius, v důsledku mýtu, který kolem ní byl vytvořen po válce. Všechno, co dělala, dělala jinak a originálně, takže by bylo zajímavé vědět, jaké zázraky mohla dát světu kinematografie, kdyby nebyla ostrakizována a divoce odsuzována. Údajné kamerové inovace, které nalezneme ve filmu Orsona Wellese Občan Kane, jsou založeny většinou na typech záběrů, jakých používala o mnoho let před tím Riefenstahlová. Welles by měl být uznáván za to, jak rozvinul svůj příběh, nikoliv za originální kameru.

Možná, právě tak jako mistři z daleko starších dob, které financovali despoti, se Riefenstahlová časem vrátí do mainstreamu a bude nakonec přijata.