Mám nadváhu, jsem přesto šťastná

Neustále mi někdo předhazuje, jak bych měla změnit svůj život. Je mi totiž rovných dvacet a místo toho, abych šla na vysokou nebo si hledala zaměstnání, jsem se uchýlila k hraní počítačových her. I na nich je možné zbohatnout a já to jednoho dne dokážu! I když si moje okolí myslí, že jsem na hraní her závislá, já si to nemyslím. Je mi při hraní zkrátka dobře, dostatečně mě uspokojují.

Jana, 20 let

A to možná vede k druhému problému – k mé nadváze. Asi by to většinu mých vrstevnic štvalo, ale mně to vlastně vůbec nevadí. Při hraní her si zkrátka dopřeji skvělý hambáč a hranolky, chipsy nebo vypiji i dva litry Coly za den. Dodržovat pitný režim se má, ne? A od těchto mých údajných “problémů” se také odvíjí další (prý smutný) fakt, a sice že nemám přátele a žiji s rodiči.

Někdy někdo asi řekl, jak by měl vypadat ideální život nebo jak by lidé měli žít. Zavedly se jakési stereotypy, a sice po studiu hledání zaměstnání, koupě vlastního domečku nebo bytu, založení rodiny, pořízení psa. A když někdo z těchto předem stanovených stereotypů vystoupí, hned je špatně. A to je ostatně taky můj případ. 

Ve svých dvaceti letech žiji s rodiči, podle kterých jsem závislá na hraní počítačových her. S neustálým vysedáváním se pojí zdravotní problémy plynoucí z obezity. Rodiče jsou ze mě zklamaní, ale nechápu, proč. Asi si představovali jinou dceru, která by žila ve dvaceti trochu jinak. Já si však myslela, že vždycky chtěli spokojenou a šťastnou dceru. Proč nechápou, že já takto spokojená jsem?

Chtějí mě vystěhovat

Změň svůj život nebo jdi z domu! To je ostatně věta, kterou jsem v posledních týdnech slýchávala často, ale nikdy by mě nenapadlo, že k tomu opravdu dojde. Najednou rodiče přišli s tím, že nehodlají dotovat “propálenou” elektřinu a taky jídlo, kterého sním hromadu. Raději se mě zřeknou, než aby sledovali, jak se můj život žene ke dnu.

Proč však neustoupí ze svých stereotypů? Nikdy by ze mě zklamaní nebyli, kdyby se vzdali svých idejí o dokonalém životě dcery. Kdyby se svých idejí vzdali, rázem by pochopili, že i přes můj možná trochu zvláštní styl života jsem spokojená a šťastná. Jelikož se však idejí nevzdávají, čekám, kdy přijdou s mými sbalenými kufry a já půjdu z domu. I když mám chuť dohadovat se a tvrdit, že na to nemají právo, vím, že by to bylo k ničemu. A tak mi nezbývá než klást si otázku, kdy ten den nastane? Svůj život změnit nehodlám. Není snad úkolem každého člověka dosáhnout vlastní spokojenosti a štěstí? Já to zvládla! Proč to nikdo nevidí?