Metoda poznání nemoci je dána nemocí samou

„Znamená-li „exaktnost“ postup měření a počítání samo, pak platí věta: Věda nemůže být jen exaktní, protože musí být i přesná.“

„Ex agó“ znamená „vyháním“.

Jaroslava Pešková doplňuje: „Ex – agó znamená vyháním – v této souvislosti z empirického průběhu jisté, předem vytypované souvislosti, které lze metodicky uplatnit v dalším hledání.“

Tento výběr je vlastně uplatněnou vůlí k zmocnění se předem očekávaného smyslu „věci samé“, tj. vychází se z představ o věci, nikoli z věci samé, tak jak se ukazuje ze sebe. Vychází se z předem naplánované a naprogramované metodologie, přičemž už Paracelsus věděl, že metoda poznání nemoci je dána nemocí samou, nikoli předem vyšlapanou cestičkou jiných věcí. „Naproti tomu duchovědy, aby byly přesné, musejí zůstat neexaktní.“

Jak tomu rozumět? Heidegger k tomu ještě dodá na síle: „To není žádný nedostatek, to je jejich přednost.“4 Proč je to předností u duchověd? Odpověď je jednoduchá, exaktnost se týká jsoucen a duchovědy mají před sebou fenomény, které se nedají měřit. Co k tomu řekne profesorka Jaroslava Pešková? „Absolutizace „zdravého rozumu“ znamená zpravidla nedostatek smyslu pro kultivaci obtoru, a tedy pro podstatnou dimenzi jsoucna národa.“ Znamená to, že tento „rozum“ trčí jen v pragmatickém horizontu a není schopen vidět dál, což v planetární době je zvláště u politiků, grandiózní nedostatek, chyba, prostě debakl.

Profesorka Pešková pokračuje: „Absence smyslu pro filosofii se od poloviny čtyřicátých let minulého století prosadila trvale jako podstatný rys českého společenského vědomí.“ Všude vládne filosofie politická podporovaná výskytovou sociologií a biologizující antropologií, o jiných vědách nemluvě. „Je-li přeceněna moudrost Kašpárka a význam pohádek, svědčí to o nezralosti populace. Kašpárek se pak stává šaškem bez šance být klaunem své doby.“ Klaun v šaškovském rouše říká nahlas pravdu, kterou se ostatní bojí říct.

Problém není jen u humanitních věd, je širší: „Omezenost však není jen výsadou lidového myšlení. I tam, kde se moudrost redukuje na souhrn speciálně vědních oborů, disciplin, které školu nesou, může dojít ke ztrátě obzoru. Stane se tenkrát, jestliže se prosadí pošetilá představa, že svět je jen to, co se vejde do paradigmat vědění. Ale může rozum vyčerpat dané? Nezahrnuje svět i hru, krásu i vědecké abstrakce, není to svět lásky i lhostejnosti, otevřenosti i uzavřena, přírody i lidských výtvorů, nezahrnuje tedy okruh jsoucího a jeho bytných předpokladů, tj. i takové vztahy, které se jinak rozplynou v perspektivě pouhého ratia?“1 Přesně toto je leitmotivem veškerého rozhodování v dnešní době, proto nejsme schopni zahlédnout planetární obzor a jeho bolesti. „Člověk se v této perspektivě jevil jako homo rationalis nebo jako homo naturalis. Je to absolutizace „mundánního člověka“.

Neurofyziologie si činí nároky na teoretické zvládnutí založení lidského vědomí, teorie činnosti zůstává na úrovni osvícenství a chápe člověka jako toolmaking animal, jako souhrn instrumentálních aktů. Lidská schopnost vykročit z kruhu, ptát se po předpokladech, „lidský duch“ není tématem.“

To, co se dnes děje v politice, v kultuře, ve školství je přesně důkazem omezenosti obzoru, což je základ tragédie současné doby. Kdo ze současných politiků se táže po bytných předpokladech našeho lidského pobývání na planetě, která je jednou velkou nezvladatelnou vesnicí? Pokud neparticipujeme ve svém životním rozhodování na bytných předpokladech, tj. na ontologii, pak se vše dělá jen pro moc a najednou musíme, byť by se nám to třeba i příčilo, uznat, že velkým ontologickým prorokem naší doby je Friedrich Nietzsche a najednou je nám jasné, proč v jeho případě napsal Heidegger o něm dvě pětisetstránkové knihy, když o většině význačných myslitelů napsal jen jednu a to dvousetstránkovou.

Ano, nihilismus současna Nietzsche odhadl už v poslední čvrtině devatenáctého století, zatím, co my si stále namlouváme, že je to jen přelud a nedostatek pochopení hloubek současné doby. Do tohoto obzoru náleží celek bez marga, který se rodí z napětí bytostného tázání. To vidí profesorka Pešková v malbě Cezanna: „Chce-li malíř vyjádřit svět, musí uspořádání barev nést v sobě tento nedělitelný celek (podtrhla J. P.), každá barva, kterou vidíme v přírodě, vyvolává nepřímo ještě komplementární barvu.“

Malíř jako Cezanne maluje vždy nedělitelné celky, celky bez marga, nemaluje před-měty, maluje fenomén ve své hlavě a ta dostala tento celek nejen z myšlení, ale z bytostné tělesné zkušenosti bezprostředního prožívání celku, zanořeného např. do hory „Sainte Victoire“, kterou maloval nesčíslněkrát, poté, co horu vylezl. Rozum a smysly proto nejsou u Cezanna oddělené, ale splývají tak, jak to prostě je u toho, kdo se chce vrátit k věci samé; po třeba neuvědomělé provedené transcendentální epoché. Proto je hudba uměním, právě hudba a malířství jsou fenomenologické povýtce, vracejí se k věci samé, k tomu, jak se věc dává ze sebe samé, nikoli z našich předem nastrčených představ, jež v sobě nosíme, aniž si to uvědomujeme. Vidět očima, které jsou rozesety po celém těle, to je Cezannův úkol, který si nestanovil jako plán práce do budoucna, ale kterým bytostně žil: „slyšel barvy“ a „viděl zvuky“!

O tyto celky jde, o celky bez marga, které se musejí jako blesk zrodit v duši, pokud mohou vyrůst z úrodné půdy privace, živěné bytostnými otázkami, rodícími se z opravdového rozhovoru Cezanna se světě, s bytím samým.
To opravňuje Jaroslavu Peškovou k tvrzení: „Jedině němý názor, mlčící pozorování (Vaihinger) je skutečným vědeckým přístupem. Není případem obecné kauzální zákonitosti, je průsečíkem bytostného celku, vnitřně artikulovaného, kde vše jednotlivé má význam aspektu tohoto celku.“

Vše jednotlivé je v rozhovoru s celkem, v němž toto jednotlivé je jednotlivostí. Svět není analytická skládačka s předem připravenými souvislostmi, tyto souvislosti musejí být zrozeny celkem bez marga, v němž jako souvislosti jsou platné a bytující. Počítačové systémy a struktury tuto aspektualitu neznají, nemají ji ani pojmenovanou.

„Z toho všeho vyplývá vědomí dekadence. Cesta ven nevede přes politiku, nevede přes hlásání nacionálních a politických potřeb, ale prostřednictvím vyslovení toho, co nás svírá, popisu toho, co je třeba vyvrátit.“ To není nic jiného, než pustit k sobě pravdu. Přiznat si nevyhnutelnost, která nás stejně dohoní, ať si to připouštíme, nebo si to zahalujeme.

„Kdo nerozumí předpokladům, nemá šanci v přítomnosti uspět.“ Zde Jaroslava Pešková upozorňuje na bytné předpoklady, tj. na ontologické předpoklady. Současní politici, právníci a ekonomové zůstávají jen v onticitě, která se dá vypočítat, tj. verifikovat. Ale my potřebujeme jedince, kteří disponují bytnými, ontologickými předpoklady, tj. těmi, kteří vycházejí z celku bez marga. Takový postup si vyžaduje vycházet z věci samé, tj. roz-umět problému jinak, než výčtem uměle přilepených vlastností k základu, což jsme se naučili z běžné zkušenosti. Je nutné porozumět problému z jeho sounáležitosti s celkem, jenž není jednoduchým předmětem k popisování vlastností a jejich počítání. Umět se dívat na bytné souvislosti, kde jednotlivost je aspektualitou tohoto celku bez okrajů, jenž se vzpírá pouhé deskripci; jen to je roz-unění. Každý problém si vyžaduje vlastní přístupovou cestu k porozumění. Nemůžeme v každém případě přiložit „kuchařkové zkušenosti“

k věci samé. Proč? Protože pak je naše rozumění jen přiložením měřítka onticity, bez ontologického vhledu. Proto musíme pochopit, co to je temporalita, která je časem, v němž přicházení z budoucnosti v nás vyvolává počátky, které máme svým hloubáním předpřipravené v naší přítomnosti nehyletickým způsobem a teprve skloubení počátků s přítomnou naléhavostí tvoří základ pro dobré rozhodování, které má v sobě implicitně přítomen celek bez marga. Nezapomínejme, že ale toto skloubení počátku a přítomnosti bylo vyvoláno přicházením z toho, co je „die Schickung“, „das Schicksal“, „das Geschick“, co je vlastně k nám přineseno samotným bytím. Proto je Dasein tak důležité, jen tu a teď, je třeba být v rozhovoru s bytím a to předpokládá život z vlastního pramene, nikoli z podsunutých tézí machthábra, nebo slabomyslných ideologií, které se dnes rozrůstají jako houby po dešti.

Být naladěn na to, co přichází, co je nám posíláno, proto „die Schickung“, vždyť „schicken“ znamená v němčině „posílat“. Tuto časovost Heidegger pojmenoval temporalitou, je vlastní jen člověku a právě toto temporální myšlení je nutností číslo jedna v době planetární, která je celková a neodpovídá představě velkého ohraničeného celku, prostě okraj nemá, a proto není předmětná, a právě proto není popisovatelná. Tento celek se musí zrodit v duši jako vhled. Nádherně to vysvětluje Jaroslava Pešková: „H. G. Gadamer v přednášce „Martin Heidegger a význam jeho hermeneutiky faktičnosti pro humanitní vědy“ říká, že odstoupit „osvobodit se“ od tradice nemůže být naší první starostí, když přístupujeme k minulosti, na níž se jako dějinné bytosti neustále podílíme. Za autentický postoj pokládá ten, jemuž jde o kulturu tradice o „kultivaci“ a tedy rozvoj a pokračování toho, co uznáváme jako konkrétní svazek mezi námi všemi. Tomu se nelze naučit, budeme-li objektivisticky zkoumat, co tu „zbylo“po předcích. To, co se chystáme přijmout, v nás vždycky už nějak rezonuje a je zrcadlem, v němž se každý z nás poznává.“

Pro naše revoluční liberalisty je však nutno říci otevřeně a dnes s jistou dávkou odvahy: Podstatná minulost (die Gewesenheit – počátky, které se vždy znovu poprvé a naposled rodí) musí být vždy přítomna v přítomnosti, jinak zničíme planetu dětskými revolucemi. Jsem totiž otevření přicházející budoucnosti vždy tak, jak to chce rozhovor s bytím samým. Zde nepostačuje vypočítaný plán do budoucnosti, který zajistí přísun peněz, to je úkaz obludně nekultivovaného decizního myšlení, které se právě u dětí nejčastěji objevuje. Jaroslava Pešková by ještě dodala: „Skutečnost tradice totiž vůbec nepředstavuje problém poznávání, nýbrž fenomén spontánního a produktivního osvojení předaných obsahů.“

Osvojit si produktivně předané počátky, to je to, oč tu běží! Proto říkal Masaryk, že se státy udržují idejemi, z nichž se zrodily. Proto všechna náboženství nikdy neopouštějí své rituály, protože tyto rituály jsou ve skutečnosti oborem ontologického tázání, a proto se v tomto rodivém napětí vždy znovu a vždy poprvé a naposled, rodí víra v Boha, či v bohy straněním těchto rituálů se zničí víra.

Pojem modernity, především u velmi mladých revolucionářů je opravdu jen trpkým a nezralým fíkem, po němž jejich rodičům trnou zuby. Paní profesorka Jaroslava Pešková toto vysvětluje formou pochopitelnější: „Oč tedy běží při konstituci dějinného vědomí dneška. Běží o jistou proměnu toho, co odjakživa tvoří chování člověka vůči jeho minulosti. Běží o to seznámit se důvěrně s úlohou tradice v rámci dějinného chování a dotazovat se jí na její hermeneutickou produktivitu.“

Poctivý a pravdivý rozhovor s celkem bez marga, s bytím samým není rozhovorem, který si plánujeme, určujeme; nejsme pány a rozhodovateli s tímto a nad tímto rozhovorem. Naopak jsme pokornými bytostmi vůči celku bez marga, vůči bytí, protože jsme pastýři tohoto bytí, ale to neznamená, že jsme pány v platnosti „God-like position“, jak to dnes vidíme tak často u povzdělanců. To je také důvod, proč potřebujeme vzdělance, kteří roz-umějí, nikoli ty, kteří s sebou vláčí obrovské množství prodejných informací, jak tomu dnes je v obecně platné reflexi tzv. vzdělaného člověka. Potřebujem filosofii a dějiny, nikoli jen politologii s historií.

„V kapitole „Náčrt základu jisté hermeneutiky“ Gadamer zdůrazňuje, že hermeneutika musí vycházet z faktu, že „porozumět“ znamená být ve vztahu zároveň s věcí samou, jež se projevuje skrze tradici, a s nějakou tradicí, odkud ta věc může ke mně mluvit.“ Jednoduše řečeno, musíme být v rozhovoru s bytím, nikoli jen s předpoklady dobrého fungování systémů ekonomických, politických a jiných. To je ten důvod, proč presidentem by měl být člověk s filosofickým a obecně kulturním nadhledem, nikoli jen odborník na fiskální toky, či právní specialista.

„Dějiny jsou nikoliv tam, kde jsou res gestae, ale tam, kde je také historia rerum gestarum – tedy vědomí toho, co se událo, nahlédnutí a porozumění.“

Potřebujeme nahlédnutí nad celkem bez marga, nad bytím, které se neprovádí s řízenou vůlí k tomuto výsledků. Tento blesk přichází sám, když napětí bytostného tázání dospěje ke svému vrcholu, odkud dál už nemůže stoupat a tehdy se uděje vhled do podstatného, jen tehdy se zrodí, počíná počátek, jenž zůstává doživotní hyletickou součástí naší přítomnosti a teprve tento celek se dostává do rozhovoru s tím, co k nám přichází „na holubiččích nožkách“.

„Vrátit se k pramenům“, tím se udržuje v životní jistotě člověk i stát, ba i soustátí. Pokud nemáme prameny, vyschneme. „Památka je vizualizací kořenů lidského zakotvení, je vizualizovanou pamětí a v tom je její specifický význam. Lidské schopnosti překročit dané a ptát se po horizontu smyslu je cestou od nádob, váz, nástrojů zachovaných v dílnách nebo špitálech, bohuslužebných předmětů a zobrazených symbolů k paměti lidských vztahů a prožitků, promlouvajících k nám skrze výrobky a artefakty. Práve pro porozumění sobě v perspektivě vlastních kořenů putují návštěvníci za antickými památkami, středověkou architekturou či za kubistickými obrazy v pařížské galerii.“

Nepleťme se, cestuje jen za sebepoznáním, protože jen v dokonané cizotě se odrazíme k tomu, co je nám vlastní. K tomu potřebujeme, řečeno s Platónem projít Lethe pedion, kde nic neroste, kde je antifysis, protože jen tam je pravá cizota, nepochopitelná, děsivá a nejstrašnější; proto jí Řekové říkají deinos (δεινος.)

Filosofičtí lingvisté tento horizont překročení daného v desáté knize Platónské „Ústavy“, prostě přehlédli, proč? Protože jejich myšlení zůstalo v horizontu porozumění jazyku, nepřekročili tento vědecký horizont, což se ve filosofii děje velmi často. Proto o desáté knize Platénské Ústavy se dlouho mluvilo jako o mýtu, tito myslitelé nezahlédli to, co je Chórismós v této zkušenosti v setkání s tím, kde nic neroste, kde je jen vstup do skrytosti a žádná neskrytost. Bytostné setkání se výlučným vstupováním do skrytosti je „zdí“, od které se duše v posvátné hrůze vrací k tomu nejvlastnějšímu, proto potřebujeme cizinu, proto cestujeme, hledáme své nejvlastnější kořeny, svůj poslední pramen. Pokud člověk žije jen pro zážitky, které ho vytrhnou z nudy, pak vůbec nepochopil to nejdůležitější, že se totiž může denně rodit znovu, vždy poprvé a vždy naposled, protože teče ze svého posledního pramene, z uvlastnění. Konzumní bytost je pouhým stínem toho, čím člověk by mohl být, kdyby byl schopen své situaci porozumět ontologicky a ne jen onticky.

Dějiny nás vracejí domů v pravém smyslu těchto slov, protože nádobách a vázách, na bohuslužebných předmětech se setkáváme sami se sebou v těch nejhlubších rezonancích, které nedokážeme ani přesně vyslovit. Nachází se zde to nevýslovné, co nás drží na tomto světě. Proto platí: „Památku nelze vyvézt – památku lze bezhlavým zpeněžněním „památkového statku“ jen obětovat nebo ztratit.“

Člověk je jen rozhovorem a právě tento podstatný rozhovor, vedoucí ke kořenům, je pak ztracen provždy. Nesmíme zapomínat, že v rozhovoru jsme vždy, ať mluvíme, nebo jsme v tichosti; tomu prvnímu říkáme „mluvení“ a tomu druhému říkáme „říkaní“, tak nám to zanechal ve svém, posmrtném dědictví Martin Heidegger a sním i jeho žáci, mezi které patří i Jaroslava Pešková, Jan Patočka a desítky dalších.

„Člověk nemůže jinak. Nemůže být, aniž by se vždy znovu staral o to smysl celku zahlédnout.“ Dnes jsme zavaleni tzv. „filosofiemi“, které chtějí jen a jen svůj podíl na moci, velmi často sem patří i nejrůznější formy feministických teorií, dokonce i teorií ekologických, patří sem často i politologie, která se nazývá filosofií.

Ztrácí se ontologie těchto teorií, prostě úplně chybí, ani se neví o tom, že chybí, prostě ontologický základ těchto „filosofií“ zůstává nedotázán, protože ten, kdo se prostřednictvím těchto teorií takto táže, postrádá svůj nejvlastnější pramen, ztratil své kořeny, nerodí se vždy znovu a znovu, vždy poprvé a vždy naposled ze svého nejvlastnějšího pramene. Vlastně ani neví, že by ho měl hledat. Chybí tu tendování k sobě samému, proto pokud je takový člověk v tomto smyslu dotázán, nerozumí otázce a reaguje podrážděně. Takový člověk „je s to odpovídat na námitky úvahami, jež nevědomě vycházejí z perspektivy toho druhého“, nikoli perspektivy své vlastní. Proto neodliší perspektivu druhého od vlastní.

Pozor, bytostná perspektiva je přicházením bytí, které vyvolává v nás to, co jsou počátky v nás, to, co je našimi dějinami v tom pravém smyslu slova, protože jen toto afikuje pramen naší bytostné přítomnosti. Jen tento rozhovor je bytostný a bytný rozhovor, jinak si vždy jen na něco hrajeme, nejčastěji chceme být moderními lidmi, tj. být „in“. Pokud jsme jen obrazy vytvořenými naší zakoupenou „public relations“ insitucí, pak jsme jen obrazy obrazů toho, co je pokládáno za působící zdroj pro manipulaci ostatních.

Tak se vytvářejí obrazy prezidentů před volbami. Pak jen lžeme, aniž si to uvědomujeme. Odlišit vlastní perspektivu od cizí je dílem sebepoznávání v „gnothi seautoi“, sebepoznání je nejvyšším cílem filosofie odjakživa, ať je to ve výchovním myšlení nebo v západním. „Jen ten národ a stát, který je schopen vážit minulé možnosti a rozhodovat o dalších krocích s porozuměním předpokladům, má šanci.“

Ve smyslu a významu této věty je obsažen smysl a význam rozhovoru člověka s bytím, nikoli jen s pragmatickými potřebami k udržení či získání moci. Právě novodobý neomarxismus se netáže na podstatu bytí, protože mu jde jen o moc, sklouzává tedy do podoby politického nátlaku přes feminismus, přes ekologické cíle. Bohužel je to boj o moc, používá donucovací metody, má revoluční charakter. Perspektiva moci nahradila ontologii, nahradila rozhovor s bytím.

Historie se často stává jen objektivním popisem událostí, tak jak to chce vědecká deskripce v metodologii přírodních věd, pak tu chybí otevírání možností tím, co k nám jakožto bytí přichází na „holubiččích nožkách“, protože to veliké a rozhodující vždy přichází v této jemnosti, a proto jen málo lidí je proroky. Proč si Heidegger váží Hoelderlina jako největšího německého básníka s diagnózou dementia praecox catathonica? Protože tento přehlížený básník dokázal být v bytostném rozhovoru s bytím, jež v něm otvíralo možnosti tvořit ze zlatých těžkých snů. Člověk je pastýřem bytí, ale možnosti jeho starání se o bytí, diktuje bytí samo tím, že probouzí v citlivém a přemýšlivém jedinci počátky, a ty se pak v dané přítomnosti znovu, tj. poprvé a naposled rodí a zakládají vhledy do celků bez marga.

Jen tak máme před sebou vzdělaného a kultivovaného člověka. V žádném případě to nejsou jen vědomosti, návyky, postoje a kompetence, jak by to rádi viděli samotní machthábři, protože potřebují lidi pro svůj trh a vydělávání peněz. Lidé nejsou preparáty na podmíněné reflexy, nejsou to čísla vytetovaná na předloktí, nejsou to živé entity s rodným číslem, které představují tzv. „lidské zdroje“ pro hospodářský růst.

Radix je kořen, kořen je v našich počátcích, počátky se vždy jen a výhradně rodí. Jediné, co můžeme pro toto rození dělat, je pomáhat tomuto zvláštnímu druhu „těhotenství“ probouzením neskrytosti, tj. probouzením pohotovosti pro rozhovor nikoli jen s pragmatickým trhem, ale s bytím samým, kde? V našem pobytu teď a tady, tj. v Dasein.

Anna Hogenová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *