MILOŠ FORMAN: PROJEV NA KONFERENCI O TOLERANCI, Curych, 12. června 1997
Když jsem byl pozván promluvit na vašem shromáždění, bylo mi řečeno, že se jedná o sympozium o toleranci. Řekl jsem si budiž, i když mi, abych řekl pravdu, vrtalo hlavou, proč jsem byl pozván právě já?
Já točím filmy a věřte mi, že nenajdete na světě společenství, ve kterém by panovala větší diktatura než na filmovém place. Tam je vám prominuto, kromě vraždy, úplně všechno. Znám režiséra, který zfackoval herečku a ona mu ještě děkovala za to, že jí pomohl dostat se do správného citového rozpoložení před nadcházející scénou. Řekněte režisérovi, že musí být při své práci tolerantní, a bude si myslet, že jste cvok. Ale nechme nyní tyto tristní úvahy stranou a podívejme se na věc z veselejší stránky.
Chtěl bych vás dnes trochu pobavit metaforou, která je výsledkem mnohaletého pátrání po tom kdo jsme, proč tu jsme, kam jdeme a podobně. Měl jsem možnost prožít značnou část svého života ve společnosti, kterou nazýváme totalitní. Nejprve pod nacisty a poté pod komunisty. Tu další část života žiji ve společnosti, kterou nazýváme demokratickou.
Začněme třeba u totalitní diktatury. Překvapilo by vás, jak pohodlný život to byl. Každý, kdo rád slepě následuje, mohl být víc než spokojený. Kdo souhlasil s oficiální ideologií a dodržoval určitá pravidla, byl víceméně v bezpečí. Bylo postaráno o jeho nejnutnější potřeby a mohl si žít celkem klidně. Stejně jako zvěř v zoologické zahradě, člověk za mřížemi totalitního režimu nezemře hlady, ve vymezeném prostoru se smí relativně volně pohybovat, není nucen nijak tvrdě pracovat a hlavně – je svým způsobem chráněn. To znamená tygři mezi námi nenapadnou ovce, liška nezardousí slepici a jediný problém je, že ať se vydáte na kteroukoliv stranu, narazíte na mříže.
Ale můžete snít, a necháte-li si svoje sny pro sebe, můžete snít o čem chcete. Můžete si snít o svobodě, o kráse džungle, kterou lze zahlédnout skrze mříže, můžete dokonce snít o rebelii a útěku! Snům se meze nekladou…
Když však ale tentýž sen začne sdílet víc a víc lidí, napětí začne vzrůstat a tlak na jejich uskutečnění může dostoupit až k bodu varu. To se v nedávné minulosti stalo v komunistických zemích. Touha po svobodě a nezávislosti se stala tak jednotnou a silnou, že lidé svrhli své totalitní režimy a nadšeně se vydali do džungle.
Zpočátku byli nadšeni vším, co je obklopilo. Nádherná rozmanitost flóry a fauny je ohromující a možnosti, které džungle skýtá, jsou nepřeberné a inspirativní. Člověku se vrací tvořivost a touha objevovat.
Ale… vždycky je tu nějaké ale. – V džungli číhají tygři a hadi, moskyti a pijavice, ta nejrůznější ošklivá havěť. A v moři věčně hladoví žraloci… Brzy se ukázalo, že džungle je velmi nebezpečné místo! Tak nebezpečné, že původní euforie začala rychle opadávat. A když lidé začnou počítat zraněné a mrtvé, začnou znovu snít. Tentokrát o bezpečí zoologické zahrady.
Z pýchy by to ale nepřiznali. Chtějí žít v krásné džungli, ale rozhodně musí existovat možnost postavit nějaké záchranné sítě, bezpečnostní pásma pro Slabé. Problém tkví v tom, že si nárok na všechen volný prostor dělají tygři a žraloci, ti Silní. A už je tu konflikt. Někdy jej nazýváme revoluce, někdy válka, ale vždy se odehrává ve jménu takzvaného “vyššího principu”.
Nikdo po vás nikdy nežádá prolít krev, aniž by před vámi nezamával nějakou noblesní vlajkou. Někdy je tím vyšším principem náboženská víra (ať již křesťanství či judaismus, islám, nebo nějaký jiný kult), jindy čistota rasy nebo beztřídní společnost, ale vždy je tento “vyšší princip” provázen teritoriálními požadavky. A už se prolévá krev. Ve jménu toho takzvaného vyššího principu zemřelo více lidí než na otravu alkoholem, kouření marihuany nebo automobilové bouračky. – Rozumějte mi správně, nevolám po pití, kouření či neopatrné jízdě. Ani nevolám po zákazu “vyšších principů”.
Ne.
Vyšší principy jsou důležité, ale nesmíme nikdy zapomenout, že i ony jsou pouze naší interpretací Božského a proto bychom se neměli stydět je zpochybňovat. Jsme nedokonalé lidské bytosti a jak víme, zda můj výklad Božského je správnější než tvůj?
Jsem přesvědčen, že pouze pokud jsme schopni pochybovat o “principech”, můžeme se nazývat tolerantními. Prověřování vlastního přesvědčení nás učí přemýšlet. A čím víc přemýšlíme, tím odolnější jsme vůči svádivé moci slepé víry. Odlišnost bychom měli nejen respektovat, ale i provokovat a studovat. Jinak naše mysl zleniví a my se opět staneme snadnou obětí uniformity, ať už přichází zleva či zprava.
Pokud vím, pouze demokracie toleruje odlišnost. Pouze demokracie uznává, že přirozeným hlasem džungle není harmonie, ale kakofonie. A je na nás v té kakofonii hledat harmonii tak, aniž bychom museli umlčovat jednotlivé hlasy.
(přeložila Martina Zbořilová)