OBĚTI ČESKÉ JUSTICE: Příběh Martina Van Fabiána

Pomalá sebevražda české justice. Česká justice padá na dno. České soudy historicky často trpěly přílišným formalismem. Vše zamítat pro neplatnost, pro formální nedostatky, vše šmahem odsunout ze stolu, meritorně pokud možno neřešit a tím si usnadnit a zrychlit práci.

www.obeticeskejustice.com/

Stojí za povšimnutí určitý druh přetrvávající nesourodosti výkladů a názorů na konkrétní problémy mezi soudními instancemi. Typické je to na úrovni nejvyššího soudu a ústavního soudu.

Jak Martin poznal paní Janu

Martin – 28 let, ve 4 měsících po očkování ohluchl, naučil se odezírat, chodil do běžné základní školy, vystudoval střední zdravotnickou školu, studoval na FTVS… ano vždy byly potíže se zařazením mezi slyšící kamarády, problémy při výuce… ale Martin byl vždy nenapravitelný optimista a bojovník zvyklý překonávat překážky.

V 19 letech se odstěhoval od rodiny do Prahy, hledal bydlení pro sebe a svou přítelkyni. Našel podnájem v bytě Jany CH., starší paní, která řešila svou špatnou finanční situaci právě levným pronájmem studentům a mladým lidem. Paní Jana, původním povoláním právnička, měla problém s alkoholem a velmi narušené rodinné vztahy se svými čtyřmi dcerami. Její byt připomínal spíše squat, byla svými názory blízko anarchistům, idealistka a volnomyšlenkářka.

Martin, který vždy nejlépe komunikoval s dětmi, které neřešily jeho hendikep nebo se staršími lidmi, kteří již byli v komunikaci trpěliví a dokázali ocenit jeho snahu se zařadit do společnosti, si s paní Janou porozuměli. Začal se jí starat o záležitosti, které nezvládala, opravoval byt, zaplatil ze svých úspor částečně exekuci, kterou na byt paní Jana měla a vzal si půjčku (120 000,- Kč)na nový plynový kotel a nutné opravy v bytě. Dostal písemné svolení, aby se o záležitosti v bytě staral – platil inkaso, vybíral nájem od spolubydlících, sám také nájem platil. Snažil se držet paní Janu dále od alkoholu, protože její stavy v opilosti byly všem velmi nepříjemné, nakupoval pro ni, vodil ji k lékaři – pokud ona ovšem svolila. Byla to velmi svérázná a hrdá žena.

Martin i paní Jana měli podobné vize komunitního bydlení, které se společně snažili realizovat. Martin nechtěl kvůli paní Janě, aby se v bytě pilo, on byl vegetarián, a tak preferoval kvůli společné kuchyni lidi podobného nastavení. Oba ale neměli dobrý odhad na lidi, a tak se stávalo, že člověk, který se zpočátku zdál být nadšený pro jejich myšlenku, velmi rychle otočil, využíval jen levného ubytování a na pomoci v domácnosti se nijak nepodílel. To pak přišla na řadu nepříjemná jednání, při kterých nájemníkovi řekl, ať se odstěhuje a nadělal si tím spoustu nepřátel. Martin byl pro Janu jako syn, jako náhrada za neutěšené vztahy v rodině. Časem se rozhodla Martinovi část bytu (1/5) darovat, o čemž její dcery věděly a nerady, ale souhlasily. O pár měsíců později vygradovaly osobní spory mezi dcerami a p. Janou. Dcery ji chtěly zbavit svéprávnosti. Což paní doktorku velmi rozzlobilo a dovedlo ji k rozhodnutí darovat majetek Martinovi celý. Jelikož byla právnička, vždy dbala na to, aby vše bylo podloženo smluvně.

Potud by se vyprávění dalo nazvat smutný příběh alkoholičky odvržené svými dcerami a mladého muže, který se snažil žít v souladu se svými ideály / Martin sice kvůli starostem o paní Janu a péči o byt VŠ nedokončil, založil ale neziskovou organizaci, se kterou se věnoval např. uklízení pražské Náplavky, prodával sušené ovoce, sportovcům sušené maso, hrál ve filmových komparzech, trénoval, masíroval a pomáhal s výživou sportovcům, ve volném čase jezdil jako dobrovolník s vozíčkáři ze spolku Černí koně.

Jenže paní Jana 7.10.2015 zemřela.

Paní Jana zemřela. Byla nalezena nedaleko své chaty a soudní pitva určila jako příčinu úmrtí intoxikaci alkoholem, úmrtí bez cizího zavinění.

A začal boj o majetek. Dcery si najednou vzpomněly, že měly matku a začaly uplatňovat nároky na darované majetky. Snažily se prokázat, že jejich matka byla nesvéprávná. To se jim po její smrti logicky nedařilo, první civilní řízení tak dopadlo ve prospěch Martina přání paní Jany.

A tak přišel plán B – u civilního řízení se seznámily s jedním bývalým, vystěhovaným nájemníkem, který se s Martinem nerozešel v dobrém a bylo podáno proti Martinovi trestní oznámení o ublížení na zdraví. 2 roky po úmrtí paní Jany!

Martin byl při domovní prohlídce zatčen a byla na něj uvalena vazba. Na radu svého advokáta a vzhledem ke svému hendikepu nikdy nevypovídal.

Přejděme k policejním a soudním jednáním. Nikomu nevadilo, že se s tímto „svědkem“, který najednou začal tvrdit, že se Martin plánoval paní Jany zbavit, několikrát dcery kontaktovaly, ba i s dalšími použitými svědky. Nikoho nezajímalo, proč si najednou vzpomněl… co ho k tomu vedlo? Proč to neohlásil dříve, když o tom „věděl“? Kolik lidí dotyčný kontaktoval a zásoboval je „ověřenými informacemi“.

Svědky Martina naopak policie zastrašovala, vyslýchala je mimo výslechové místnosti, doslova je nabádala, aby jim řekli na Martina něco špatného. Po stížnosti advokáta na tuto skutečnost byl trestný čin státní zástupkyní překvalifikován na trestný čin vraždy. “To máte za to!“

Během celých jednání nikoho nezajímalo, jestli Martin opravdu rozumí, přičemž obrázek o jeho možnostech odezírání si soudce mohl jasně udělat již dávno před hlavním líčením, kdy na vazební jednání nedorazil Martinův advokát a on byl úplně zmatený a nevěděl, o čem se mluví, co se děje.

Tlumočníka do znakové řeči Martin odmítl, protože ji nepoužívá. Soud je však povinen ze zákona zkoumat způsoby, jak obviněnému zajistit spravedlivý proces daný ústavně právními normami tak, aby se mohl obžalovaný účinně bránit. Nejjednodušší způsob by byl monitor zapisovatelky na jeho stole nebo simultánní překlad, který se běžně v takových situacích používá. Nic takového soud ovšem nezkoumal, spokojil se s tím, že Martin umí odezírat. To, že na odezírání nelze v takovém případě spoléhat, několik doporučení lékařů a odborníků pro neslyšící nechali bez povšimnutí, stejně jako je nechala klidnými výpověď matky, která jasně popsala u výslechu jeho problémy s komunikací.

Ale jednoduší bylo podlehnout vlastní nevědomosti a domněnkám a říci si, že dotyčný umí odezírat, tak vlastně není problém.

Martin tedy jen odevzdaně u soudu seděl a spoléhal na advokáta – tehdy ex off, který mu byl přidělen místním soudem. Vlastního advokáta, který již měl případ nastudovaný a stál o zastupování, ale věděl, že rodina již nemá finance na jeho placení, a tak zažádal o přidělení případu ex offo, samozřejmě nepřidělili! Nový advokát, také neznalý problematiky sluchového hendikepu, řekl Martinovi, že si PAK vše přečte. Což činil, ale PAK už bylo pozdě – nemohl se k ničemu vyjádřit, vznést otázku ke svědkovi apod. Vše bylo tedy jen v režii přiděleného advokáta a subjektivním hodnocení předsedy senátu.

Možná si Martin svůj rozsudek „zasloužil“ svým vystupováním u soudu… Jak se tváří a chová mladík jeho věku? A co ještě když nerozumí?

Snaží se vypadat sebevědomě, sebejistě – ačkoliv právě s tím mají mladí muži a obzvláště neslyšící velký problém. Přece neztratí tvář! Vždyť přece nic neudělal, tak proč by se měl hroutit? Občas měl ruce založené na prsou, což dělá člověk podvědomě jako obranu před nějakými nepříjemnostmi… a ano, nepůsobí to u soudu asi dobře. Ale jak jinak už se má neslyšící bránit?! Dokonce se usmíval! To je přece divné… Není! Ne u člověka, který jen sleduje dění okolo sebe jako němý film, nemůže mimicky reagovat na to, co se opravdu řeší, tak je buď neutrální nebo se alespoň usmívá, aby situaci odlehčil. Co byste v tu chvíli tak asi dělal?

Martin odevzdaně věřil v práci advokáta a jeho rady, rodina věřila ve spravedlnost justice, tak jak je prezentována veřejnosti, neboť doposud nikdo z rodiny neměl se soudy a policií nic do činění. Všichni čekali, že se vše brzy vysvětlí a Martin bude na svobodě.

Jaký omyl!

Jak už to u českých soudů, bohužel, často bývá, již od začátku byl Martin odsouzen. A podle toho se s ním zacházelo… soudní znalec, soudce, policie… lidé zvyklí si pohrávat s lidskými osudy.

Znalec, který nikdy neviděl neslyšícího a další “odborníci”

Znalec, který v životě neviděl neslyšícího člověka, Martina vyšetřil – kdybyste si mysleli, že u takového vyšetření někdo asistuje, pletete se! Sám psycholog s obviněným a obviněný doplňuje odpovědi v testu pozor! Obyčejnou tužkou! Znalec přitom drží v ruce gumu. Dalo by se tvrdit, že proto, kdyby se obviněný spletl a chtěl něco opravit…. Ale stejně tak lze spekulovat i o tom, že znalec může jemu a policii nehodící se odpovědi opravit… Také pokládá otázky, které mu nepřísluší – zřejmě byl požádán policíí – např. Byl jste tam? Udělal jste to?

Toto nejsou jen informace z Martinova vyšetření, ale tímto způsobem tento znalec „pracoval“ již minimálně několikrát.

Když ho Martin upozornil, že je to psychologické vyšetření a neměl by tedy klást podobné otázky, zaklapl pan znalec vztekle desky a nasupeně odešel. Posudek si umíte představit… a takového onálepkování se opravdu velmi těžce zbavuje a kdykoliv ho později vychovatelé rádi použijí v hodnocení proti vám, když je příliš obtěžujete svými požadavky. Mimochodem se opět posudky tohoto znalce na různé subjekty velmi podobají… jakoby jen měnil jména a občas některé slovo…

Státní zástupkyně – pouze přečetla obžalobu a veškeré další snažení bylo na soudci, který by měl být ale nestranný a posuzovat důkazy předložené protistranami… Ale tak to prý už dnes u soudu běžně je…

Soudce – dle přiděleného advokáta – patří k těm přísnějším. Zřejmě ho k tomu předurčuje jeho jméno, které se shoduje s jednou karetní hrou. Námitky Martinova advokáta zamítány, slíbené opakované předvedení znalce nedodrženo, dokonce i na křik došlo, když byl usvědčen z toho, že nepřesně reprodukoval do zápisu výpověď svědka vyslechnutého bez Martinovy přítomnosti… a samozřejmě absence jakéhokoliv se vcítění do potřeb hendikepovaného člověka. On ho totiž už odsoudil. Svědčí proto i situace, kdy po půlhodinové přestávce po posledním hlavním líčení a narychlo vynucených závěrečných řečech měl pan soudce již připraven několikastránkový rozsudek… Fraška!

Pravda, pan soudce se Martina během jednání několikrát zeptal, zda rozumí… ten mu odpověděl, že ano, že rozumí formě, nikoliv obsahu… a na radu advokáta odevzdaně čekal, až si bude moci vše, co bylo řečeno později přečíst. To ovšem není zajištění práva na spravedlivý proces! Zajištění toho, že obžalovaný rozumí všemu ihned během procesu a může tak ihned reagovat…

A jak funguje advokát ex offo? Všichni advokáti se dušují, jak i takovou práci neodbudou, ale skutečnost bývá často naprosto jinde… K advokátovi, který se se soudcem zná, odmítá plnění pokynů, nenastudoval pečlivě všechny – a bohužel i podstatné- části spisu, které pak soudce použil proti Martinovi, ačkoliv byly značně zkreslené, člověk postupně ztrácel důvěru.

Po neúspěchu Krajského soudu bylo zmíněnému advokátovi zrušeno zastupování / sám nám to doporučil!/ a byl za nemalé peníze osloven jiný, musel totiž obsáhlý spis nastudovat…

A na jakých důkazech Martina odsoudili?

Důkazy?

Soudce chtěl odsoudit za vraždu… Přímé důkazy se žádné neobjevily, totiž ani nemohly…

Soudcova hypotéza o tom, že Martin paní Janě dal alkohol a nějaké prášky se nepotvrdila. Soudní znalec nejenže vyloučil cizí zavinění, ale ani žádné prášky se v žaludku zemřelé nevyskytovaly.

Soudce si ale vystavěl příběh, jehož podstatu se rozhodl naplnit!

Soudce v rozsudku klidně operoval s tím, že Martin alkohol paní Janě koupil a donutil ji ho vypít / samo o sobě celkem úsměvné, když si člověk uvědomí, že šlo o člověka závislém na alkoholu, který měl jako každý jiný alkoholik propracované postupy, jak se k alkoholu dostat/… neexistuje žádný důkaz, že by tomu tak bylo, naopak existuje svědek, který přímo v inkriminovaný den prodával p. Janě lahev rumu v místním obchodě..
Soudce v rozsudku tvrdí, že ji odvedl na místo nedaleko její chaty a zanechal ji tam … neexistuje žádný důkaz, žádný svědek, že by tomu tak mohlo být!

Soudce spekuluje o jakési rýze v suchém listí, o které se ovšem znalec vyjádřil, že mohla vzniknout při lezení p. Jany do ústraní, kde by se mohla vymočit… měla totiž stažené kalhoty a při pitvě bylo zjištěno, že její močový měchýř byl opravdu prázdný… soudce tvrdí, že to je rýha od toho, jak ji Martin táhl dál od cesty .. . opět bez jakéhokoliv podkladu.

Za nehty zemřelé ani nikde jinde se nenašla Martinova DNA, nebyly shledány žádné známky násilí…

Soudce tvrdí, že Martin se o smrti paní Jany zmínil na svém FB dříve, než o tom mohl vědět od policie nebo z médií – z FB komunikace je ale jasně zřejmé, že tomu tak nebylo… pokud se ovšem nevytrhne z kontextu věta…. Půl roku před úmrtím píše kamarádovi: Musím odstranit Janu / rozuměj odvézt na chalupu/, abych mohl vymalovat její pokoj… soud ovšem použije jen první polovinu souvětí – Musím odstranit Janu! Apod.

Svědkyně evidentně pod vlivem návykových látek – naprosto důvěryhodná!
Plus dalších několik sporných věcí, které pro případy úspěchu u odvolacího soudu necháme radši pod pokličkou.

Poslední větou ale soudce přiznává, . cit: „..ale nakonec k její smrti mohlo dojít i nezávisle na jeho jednání v důsledku vlastního svobodného konání poškozené“!

ZÁSADY TRESTNÍHO PRÁVA:

In dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného)


Z tohoto principu plyne tzv. praesumpce neviny (předpoklad neviny). Pokud se soud dostane v jakékoli fázi rozhodování do situace, kdy si není jist (důkazní nouze), měl by předpokládat, že obviněný jednal poctivě a je nevinen. Opačný přístup by vedl ke zvůli soudů.

Neměl by soudce tedy pasáž se svými domněnkami úplně vynechat?

Soudce nemohl odsoudit Martina za vraždu, čekali jsme tedy logicky zproštění… přišla ale studená sprcha, soudce plný nespokojenosti, že se mu nepodařilo nic prokázat odsoudil Martina alespoň za přípravu vraždy… trestní sazba stejná.

Je tedy zcela od věci popisovat v rozsudku, výše uvedené domněnky. Jenže ono by jinak nebylo o čem psát. O důkazech týkajících se „přípravy“ vraždy naopak není uvedeno téměř nic.

Soudce se nechal slyšet, že vraždu uskutečnil obviněný ve své mysli! A p. Jana mu akci překazila, protože si dovolila zemřít dříve, než ji zkusil uskutečnit.

Tak to je příprava vraždy!

Takže pozor na co myslíte, co se vám zdá – a v žádném případě to nikomu nevyprávějte, ani o tom nevtipkujte (což je v tomto věku obzvláště zábavné a pozornost přitahující) – vše může být použito proti vám!

Lístek, který se nalezl v chatě po její smrti, kde psala svým dcerám o tom, že je má stejně ráda i po tom, co jí provedly a který mohl poukazovat na sebevraždu, o které mimo jiné paní Jana dost často mluvila (a jsou svědci, kteří u soudu potvrdili, že ji slyšeli říkat, že už tu nechce být…) nechal policii i soud lhostejné.

Naopak se to v rozsudku hemžilo slovy Elf – Martinova přezdívka, protože se zabýval přírodními léčivými možnostmi, Gloom – vyhledejte na Googlu – jde o Pokémona / ne Gollum! ani Glum!/ což byla přezdívka pro p. Janu, kterou vymyslel jeden kreativní nájemník… Jí osobně tak v její přítomnosti ale nikdo neřekl. Soudce ale tvrdí, že ji nazývali hanlivě a že název je z Pána prstenů, a označuje skřeta. Pro zajímavost toto slovo se v rozsudku objevu 67x !! Celkově připomínal rozsudek spíše literární dílo plné fantasy – což soudci vytkl i vrchní soud při odvolacím řízení. Dalšími zásadními rozpory a hlavně nepřítomnými nezpochybnitelnými usvědčujícími důkazy se ale neobtěžovali zabývat a potvrdili rozsudek soudu nižšího stupně… a Nejvyšší soud také … a tak to v ČR chodí!

Kdo dohlíží na povinnosti soudce nižšího stupně? Soud vyššího stupně… ale proč shazovat svého kolegu v branži, když jde jen o sprostého obviněného!? Jen o další mizerný život! A my dodáváme – o životy celých rodin… Kdo nezažil, těžko věří, čeho všeho se lze os strážců zákona a práva dočkat…
Někomu za jasný pokus o vraždu (viz případ s přítelkyní shozenou do propasti, která naštěstí přežila…) podmínku, někomu 15,5 roku za „ přípravu“ podloženou výše uvedenými „ důkazy“!

Obecné zásady:

Rovnost před zákonem

Plyne přímo z principu spravedlnosti. Právo platí pro všechny subjekty stejně. Tato zdánlivá samozřejmost je však výdobytkem buržoazních revolucí, teprve výdobytkem novověku. Znamená vyloučení privilégií a vyloučení přihlížení k příslušnosti ke stavu (šlechtic, poddaný) či společenské třídě. Právě tuto vlastnost novověké justice má symbolizovat páska přes oči bohyně spravedlnosti – dnes, když už je tato zásada zažita, bylo by možná záhodno, aby bohyně opět prohlédla. Porušení zásady rovnosti před zákonem indikuje, že právo není právem a že stát tkví v právním středověku.

Podstata Martinova hendikepu a život ve vězení

Stručně se pokusím přiblížit podstatu Martinova sluchového hendikepu:

Neslyší od svých 4 měsíců – tzn. nevyvinula se řeč na základě toho, že by ji mohl slyšet, prelingvální hluchota.

Od útlého dětství se učil odezírat – velmi náročná a nepřesná cesta komunikace, do 17 let používal nejsilnější sluchadla, pak se ale ztratil i zbytek sluchu na jednom uchu a Martin se rozhodl podstoupit náročnou a drahou operaci, kde mu byl do hlemýždě voperován implantát. Zařízení používal asi do svých 24 let. Pak se rozhodl pro ticho. Zapínání zařízení, které mu zprostředkovávalo zvuky z okolí – řeči rozuměl o trochu lépe, ale stejně byl závislý na odezírání a dobrých podmínkách – mu působilo až fyzickou bolest při přechodu z úplného ticha do hluku.

K odezírání jsou třeba naprosto ideální podmínky – světlo, správný úhel pro odezírání, vhodná vzdálenost, dobře – ale ne přehnaně artikulující člověk, bez vady řeči, bez vousů, mluvící přiměřeným tempem, používající slovní zásobu, kterou má postižený člověk. I tak je dobře odezírající neslyšící schopen odezírat max. 15 minut vcelku. (potvrzeno vyjádřením speciálního psychologa) – u soudu to byla i 8 hodinová jednání 3 dny za sebou!!!
Neslyšící člověk nemůže poslouchat hudbu, nemůže telefonovat, bez titulků nerozumí televizním pořadům, když přímo nevidí před sebou člověka, který mu něco říká, netuší, že na něj někdo mluví…

Neslyšící často kvůli omezené slovní zásobě špatně chápou i psaný text, gramaticky složité větné celky, nerozumí cizím nebo odborným slovům v textu, se kterými se nikdy v životě nesetkali..

Martin je naštěstí dost sečtělý, ale s odbornými pojmy soudnictví, složitě vystavěnými větami a např. slangem ve vězení má také problémy.

Jak je tedy český vězeňský systém připraven na sluchově hendikepovaného člověka?

NENÍ!

Přesto ho bez váhání šoupli do nejtěžší věznice v republice!

Jak již bylo výše uvedeno, Martin není schopen telefonovat. Jeho komunikace s rodinou a s právníkem byla tedy od začátku závislá pouze na písemné komunikaci prostřednictvím dopisů a tedy České poště. Takovému dopisu trvala cesta k rodině např. i 3 týdny! Kontrola psaní zřejmě trvala policii dost dlouho… Česká pošta také doručuje prapodivně, ale tak dlouhé termíny rozhodně nebyly její vinou… O jeho přesunu z vazby do věznice se rodina dozvěděla až po složitém kontaktování pověřené osoby na Generálním ředitelství. Nebyla jiná cesta, jak se dozvědět, ve které věznici vlastně je, nikdo se s rodinou sprostého odsouzeného po telefonu nebaví, často jsou nepříjemní až drzí… Dalo by se to nazvat sekundární týrání rodiny i odsouzeného!

Martin byl umístěn na oddělení D mezi recidivisty, ačkoliv nebyl nikdy trestaný. Přesvědčili ho místní zaměstnanci, zřejmě proto, aby neměli problém s umístěním mezi prvotrestané a dále se uvolnilo místo pro další čerstvě odsouzené.

O tom, že neslyšícího člověka nikdo ze zaměstnanců nikdy neviděl, nebylo pochyby. Například to, že mu informace křikli do miniokénka ve dveřích… Martin ani nevěděl, že se nějaké okénko otevřelo, pokud neviděl ústa mluvícího člověka nebo spíše celý jeho obličej, nemohl zjistit, co mu dotyčný chce. Vznikala tedy různá nedorozumění – nebylo mu vyměněno prádlo apod. U odsouzených to bylo také evidentní. Podezírali Martina, že je špion, který je tam odposlouchává, protože má v hlavě voperovaný implantát, a tak se k němu i chovali. Mnozí nedokázali pochopit, že někdy jim rozumí, jindy ne.

Rodina se snažila na specifika hendikepu vedení věznice upozorňovat, bylo vždy doplněno i odborným doporučením lékaře nebo odborníka přes sluchový hendikep – odepsali, že má program speciálního zacházení a přistupují k němu individuálně. Ano, možná vedoucí trestu, který měl akademické vzdělání byl schopen si uvědomit a hlavně chtěl přemýšlet o tom, co tento hendikep obnáší. Ten s Martinem ovšem přišel do styku max. dvakrát.

Běžní bachaři, ale i vychovatel byli ovšem problém. Vychovatel dokonce prohlásil, že Martin když chce, tak rozumí… a jeho potíže – Martin se často musel několikrát zeptat, co se děje, kam má jít, co se od něj očekává apod. označil za nepřizpůsobivost. Prostě pana vychovatele příliš obtěžoval.

Každý vězeň má právo denně telefonovat se svou rodinou. Martin telefonovat nemohl a nebyla mu i přes žádosti o umožnění skypu, poskytnuta žádná jiná alternativa.

Naprostá neznalost se ukázala i po odeslání dopisu s dotazy na kompetence vězeňské služby při práci s hendikepovanými na Generální ředitelství, kde vrchní rada s několika tituly odkázal na to, že aparát ve věznici má přece takové zesilovací tlačítko, a to když Martin zmáčkne, bude přece slyšet! A spousta dalších nicneříkajících teoretických odpovědí ohledně titulkovaných pořadů, bezpečnosti neslyšícího člověka apod. Dokonce jsme se dozvěděli, že v řadách pracovníku VS ČR nejsou výjimkou ani lidé, kteří v minulosti pracovali s hendikepovanými lidmi a ovládají znakovou řeč nebo se ji učí! Škoda, že nepochopili, že znakovou řeč Martin nepoužívá. A na výjimky neměl zřejmě to štěst.

Další kapitolou je pracovní zařazení. Martin byl vždy velmi pracovitý, a tak zahálení na cele se 7 odsouzenými recidivisty nebyla ta pravá náplň dne. O práci žádal každý týden svého pobytu ve Valdicích… nic. Chtěl vést kroužek masáží, má několik certifikátů včetně výživového poradenství nepovoleno. O „programu zacházení“ si ve Valdicích mohli nechat tak jen zdát. Vše, kromě možnosti 1x týdně hrát ping-pong, jen na papíře. Naučil se od spolubydlících maximálně ohřívat vodu elektrickými dráty v plechovce, aby se mohl umýt a vyprat si prádlo, které jim měnili jednou týdně! Zajímavé je, že i vlastní praní ústavního oblečení je všeobecně zakázané.

Osobní hygiena max. dvakrát týdně, jinak šmudlání se v umyvadle se studenou vodou v cele s dalšími sedmi muži. Nechtějte si představit ten pach 8 zpocených mužských těl v létě nebo po cvičení, které je jejich jedinou možnou činností, a to ještě potajmu. Tomu se říká důstojný výkon trest. Hůře jsou na tom už jen vězni, kteří mají na oknech instalovány plechové zábrany, v létě rozpálené slunce

Ovšem není věznice jako věznice.

Napadení dozorcem aneb “já na bráchu, brácha ne mě”

Valdice – jeden z nejtěžších a nejméně fungujících kriminálů v ČR (Běžný provoz této věznice přijde společnost na cca 300 milionů ročně!)

K zásadnímu problému došlo, když Martin nevstal na zazvonění budíčku!

Ano, Martin ho nemohl slyšet! Dozorce mu chtěl dát kázeňský trest, k němuž se Martin písemně vyjádřil v tom smyslu, že nevstal proto, že žádný budíček jako neslyšící prostě nemohl slyšet. Nadřízený to dozorci smetl ze stolu jako nesmysl, ale pak začal teror. Dotyčný dozorce si na Martina zasedl, po pár dnech při návratu z vycházky ho napadl obuškem, ano, Martin si odnášel z vycházky čaj a sýr, který s někým vyměnil. Pak ho ale odvedl do sprch, kde nejsou kamery – bez doprovodu jiného dozorce! Tam ho nechal svléknout, surově ho napadl a pak ho pěstí udeřil do hlavy – bohužel zrovna do místa, kde má Martin zeslabenou lebku po operaci kochleárního implantátu!

Martinovi bylo špatně – bolela ho a motala se mu hlava, vyžádal si ošetření. Již po cestě na ošetřovnu ho doprovod přemlouval, ať nic něříká a že bude mít pokoj. Martin se nechal prohlédnout a neřekl. Za velmi krátkou dobu ale ten samý dozorce opět zaúřadoval – provedl „důkladnou prohlídku pokoje“ – jen u Martinových věcí a odnesl dokonce dokumenty od právníka. Martin viděl, že klid mít nebude a celý incident nahlásil.

Martin napsal tři dopisy svému advokátovi, kde vše popsal. Ani jeden z dopisů však advokát neobdržel ! Martin se na návštěvě o dva týdny později svěřil své rodině. Návštěvu provázela neobvyklá opatření – např. kontrola toho, co Martin rodině psal na papír, což běžně kvůli rámusu v návštěvní místnosti dělal. Přítomnost policistů, ne jako obvykle pouze dozorců, atd. Věznice zjistila, že incident neututlá a začaly velké přesuny a zahlazování stop. Vše začal vyšetřovat GIBS.

Spolubydlící byli přesouváni na jiné cely, Martin byl přesvědčován, aby obvinění stáhl, na vycházce se Martin dozvídal, koho dotyčný dozorce žádal o svědectví a co mu za to slíbil, a přesun do jiné věznice, aby oběť nebyla dále ve styku s agresorem se nekonal. Dozorce se dále nacházel v Martinově blízkosti a dělal, co mohl, aby se odsouzení postavili na jeho stranu a aby zahladil stopy.

Martin stále trpěl bolestmi hlavy, nespal – možná i ze strachu z dozorce. Slyšící člověk když usne, probudí ho zvuk. Neslyšícího nic neprobudí, v situaci, kdy by ho tedy mohl někdo napadnout raději neusne, protože se cítí v ohrožení. Rodina konzultovala Martinův stav s odborníky na neuroprotézy v nemocnici HK – závěr: riziko zánětu mozku, zánětu kochlei, poškození zařízení – nutné vyšetření! Sděleno vedení věznice. Na CT vyšetření Martina vzali do nemocnice až po týdnu od napadení, na ošetřovně dostal asi jen dvakrát prášek proti bolesti, o kvalitě lékařské péče ve věznicích by se již obsáhle psalo v Reflexu – viz Zápisky českého vězně. V neurologické ambulanci v Jičíně mu lékařka předepsala jiný lék – ten ve věznici nikdy nedostal! Otok vnitřního ucha, zánět v okolí pooperační jizvy, bolesti hlavy. Velké štěstí, že nekrvácel do mozku a nenastaly jiné možné komplikace – už tu nemusel být!

Po cca půl roce se Martin dočkal výsledku vyšetřování GIBS:
Nic se nestalo!

Vše si vymyslel, zranění si způsobil sám násadou od smetáku a zvonem na čistění odpadů. Svědci nic neviděli – jakpak by ano, když jsou odevzdáni panu dozorci na milost!? Použily se pouze takové kamerové záznamy, na kterých dle tvrzení GIBS není nic zásadního vidět. Vystříhané časové úseky. Svědectví vězně, který viděl Martina vycházet ze sprch s červenou tváří a uvedeným dozorcem nebylo nijak dále zpracováno… Martin se přece špatně adaptuje na nové prostředí / takže mu nelze nic věřit. No to ano, když si nenechá líbit nespravedlnost a násilí. Všichni ostatní, kteří, jak se v Česku říká, drží hubu a krok, se adaptovali dobře – a tak to vězeňská služba chce!

Tak končí většina „vyšetřování“!

V řadách dozorců se pak mohou realizovat různí agresoři a psychopati, kteří zneužívají své postavení a pravomoci k šikanování lidí jim daných na milost. Nemají dovolání, nikdo se nic nedozví. Ve věznicích umírají lidé a nikde se o tom nepíše, mnohdy se to nedostane ani za zdi věznice! Účty si tam vyřizuje nejen personál s vězni, ale i vězni mezi sebou – berou „ spravedlnost do vlastních rukou „ – a dozorci tomu přihlížejí.

Kontrolní orgány – ve Valdicích proběhla po Martinově napadení hloubková kontrola, kterou inicioval spolek Šalamoun – nic nemohou zjistit, je to stát ve státě se svými vnitřními, nepsanými pravidly. Papírově vše může sedět, realita je jinde, my to víme, zaznělo. Jak smutné.

Práva odsouzených jsou cáry papíru, programy zacházení neexistují, o jakékoliv nápravě odsouzených nemůže být v těchto zařízeních řeč! O tom, že díky naší justici tam „ omylem“ občas skončí nějaký nevinný člověk ani nemluvme! Příslušníci vězeňské služby se navzájem kryjí při svých trestných činech za tiché podpory GIBS.

Kde je tedy smysl vězeňství a kdo jsou vlastně zločinci?

Když se chce, tak to jde – Plzeň

Martin byl cca měsíc po napadení dozorcem převezen do Plzně na Bory.

Ubytován na nekuřácké cele po dvou, volný pohyb po oddíle, dostatek jídla, ihned po návštěvě advokátů ombudsmana povoleno telefonování přes prostředníka a jednou měsíčně skype, možnost cvičení na vycházce, ale i během dne, ping-pong, šipky, četba, TV- možnost i s titulky. Martin má od podzimu práci, tudíž mu čas lépe ubíhá a vydělá si na své potřeby.

Jak je to možné?

Pod slušným člověkem ve vedení prostě vše funguje tak, jak by mělo… tedy převážně. I zde se samozřejmě najdou zakomplexovaní lidé, kteří jednají příbuznými povýšeně, i zde jsou dozorci, kteří zapomínají, že návštěva není odsouzený a ukazují tak veřejnosti, jak se tam k lidem za zdmi beze svědků a hrozby trestu chovají… i zde jsou zapšklí a vyhořelí vychovatelé z dob komunismu, kteří hledají primárně vše špatné a žádosti odsouzených o pomoc je obtěžují, místo aby pochválili, motivovali, pomáhali… Ale těch osvícených je na tomto místě naštěstí docela dost, aby se tu dalo přežít. A v prvé řadě je to ředitel plk. P. Vlk, který je i osobně navštěvuje, probírá potíže a jejich přání. Přísný, spravedlivý, ale hlavně lidský. Jeden z mála, který nezapomíná, že má před sebou lidské bytosti.

Nutno podotknout, že oddělení D je v Plzni malé – cca 22 lidí, tudíž se všichni znají a i dozorci a vychovatelé mají dobrý přehled, kdo je kdo. Ve stávající situaci je to tedy zatím to nejlepší, co Martina v souvislosti s jeho uvězněním potkalo. Na oddělení C, kde je přes tisíc vězňů a mezi nimi hlavně hodně drogově závislých to už taková pohoda není.

Ano, vězení je povětšinou plné dosti složitých osobností, plné mnohdy nesmyslných a zbytečných konfliktů, kterým je třeba se naučit předcházet, proto je zde spousta bezpečnostních nařízení – mnohdy ale velmi nelogických, na hlavu postavených pravidel. Za všechny uveďme třeba to, že odsouzený nesmí v nárokovém balíku – balík s potravinami a drogerií – 2x ročně – dostat žádné zboží v plechové nebo skleněné nádobě, v kiosku vám ale takové prodají. Odsouzený u sebe nesmí mít žádné ostré předměty, ale nafasuje kompletní příbor i s nožem… v oknech je konec konců sklo a jídlo se většinou servíruje na keramických talířích, na cele bývá i zrcadlo… jako psací potřeby, které je možno zasílat v neomezeném množství nelze poslat jakoukoliv psací pomůcku, kterou nelze rozebrat a zkontrolovat, zda v ní nejsou drogy! Tzn. i zalisované fixy apod. Přičemž drogy se do věznice běžně dostávají… není to ale tím, že by byly v propiskách… i dozorci si potřebují přivydělat, říká se prý ve věznicích.

I mezi odsouzenými jsou hodní lidé. To, co mnohdy nedokázali ohledně Martinova hendikepu pobrat zaměstnanci, kteří by se měli snažit do problému proniknout, aby si s ním porozuměli, obyčejný člověk se selským rozumem a empatií zvládne. Martin má jednoho takového pána u sebe na pokoji, pomáhá mu telefonovat s rodinou, protože on sám nemůže. Pán si vždy vyslechne, co mu chce dotyčný povědět a pak vše Martinovi přetlumočí tak, aby na něj dobře viděl a mohl odezírat. Martin sám do telefonu hovořit může, ale odpovědi na jeho dotazy mu opět musí přetlumočit jeho kamarád. Najít tam takovou dobrou duši bylo pro Martina také velké štěstí a povzbuzení. A jak ho jeho přátelé znají, udělal z šedesátiletého muže za pár měsíců díky stravě a cvičení kulturistu.

Jeho případ má nyní na stole Ústavní soud.

Petr Brůček