Proč nejsou v ČR idealističtí novináři

Korupce mezi novináři není v České republice neobyvklá, ale není o nic horší než ve většině zemí, konstatovala Christen Metzová, americká antropoložka, která spolupracovala s českou pobočkou organizace Transparency International, když psala svou doktorskou thesi o kultuře podplácení v bývalých komunistických zemích.

Avšak každá země má své specifické rysy. Metzová nezjistila, že by Češi, typicky, podpláceli a nechávali se podplácet nějakým novým způsobem, nějakým způsobem, který by už nebyl předtím podrobně vědecky analyzován ve vztahu ke zvyklostem chování, jaké přežívají v důsledku trvajícího vlivu komunistického režimu. V České republice je prostě podplácení jen “méně tabu” a “vaši příbuzní ani přátelé se s vámi nepřestanou stýkat, když zjistí, že berete úplatky,” neboť oni by vzali úplatky také, anebo “alespoň chápou, že úplatkářství je tak přirozené jako cizoložství, je to prostě součást života a nejde o to, zda to je či není správné”.

Novináři mají stejný postoj vůči “maloformátové” korupci a přijímají ji úplně stejně, jak ji přijímá průměrný Čech. Na tom není nic překvapivého, řeklo by mnoho pozorovatelů, vždyť to přece jsou taky Češi. Mnozí však netuší, že v některých jiných kulturách, ať už jsou třeba jakkoliv promořeny korupcí existuje u novinářů daleko silnějši pocit poslání – novináři dodržují základní množinu etických norem. I když jsou například jihoamerické země silně korupční, tamější novináři jsou jen málokdy obviňováni, že by psali prodejné články za peníze.

Metzová zjišťuje, že země jako Rusko nebo Rumunsko mají daleko větší problém s články psanými a vydávanými za peníze. V České republice se za korupční články nevyplácejí velké peníze. Češí novináři napíší prodejný, reklamní článek za velmi malý úplatek. Metzová tomu říká “typický malý český oportunismus” – Češi se nenechávají zkorumpovat za velké peníze, ale za pár halířů.

V mnoha západních kulturách je výraznou charakteristikou většiny lidí, kteří pracují v novinářské branži, idealismus. Češi se však idealismu vysmívají jako něčemu zbytečnému nebo utopickému a naivnímu.

Češi jsou silně pragmatický národ. Odmítají subjektivismus. Lidé v České republice už jako děti rychle pochopí, že ideály, etika, nebo hrdá individuální filozofie jsou většinovou společností odmítány či zesměšňovány. Proto se většina lidí už v raném věku přidá k davu a individuální ideály odmítne. Proto pak v české společnosti nenajdeme příliš mnoho novinářů, kteří považují svou práci za posvátné poslání (takové lidi, v České republice, mimochodem, většinou nenajdeme ani mezi lékaři).

Velmi málo českých novinářů se považuje za hlídací psy ve společnosti. Ve většině zemí světa je takovéto poslání pro novináře obrovským zdrojem hrdosti. Kdyby se kdokoliv pokusil v českém prostředí postavit se k novinářské práci jako k poslání, kdyby měl považovat novinářskou práci za nástroj pravdy, za veřejnou službu, vystavil by se jen nevybíravým vtipům – lidé by ho odmítli jako snílka.

Je tomu tak proto, že Češi jsou mistři při likvidaci mystifikací a při proměňování oficiózních situací či rituálů v parodie. Je velmi zajímavé, jak nepříjemné je pro Čechy účastnit se akcí, kdy se mají chovat předem daným, očekávaným způsobem – ať už je to při udílení cen, při politických aktech, při náboženských rituálech nebo dokonce i při pohřbech. Mlčky všichni dělají, co se od nich očekává, ale je jim při tom trapně a vnitřně mají pocit trapnosti. Češi jsou jedním z nejsvětštějších národů na světě právě proto, že odmítají to, na co si nemohou sáhnout – že odmítají rituály.

Jenže důsledkem je skutečnost, že novinářům chybí idealismus – a tak lehce propadají korupci. Nerespektujete-li Boha, který od vás očekává morální chování, přispívá k tomu, že si nikdo nemyslí, že by se měl pyšnit tím, že pracuje jako novinář, bojovník za pravdu.

Někteří novináři začali psát, protože toužili po moci. Chtěli ovlivňovat lidi i politiky. Většinou se stali novináři nikoliv z idealismu, ale z dogmatismu – chtěli zneužívat sdělovacích prostředků, aby v nich mohli slepě hájit své přesvědčení. Takoví lidé se vyskytovali velmi často v redakcích v prvních letech po listopadové revoluci. Tolik se jich prostě snažilo různými triky ovlivnit čtenáře, aby zaujali pozitivní či negativní postoj vůči levici nebo pravici, podle svých politických preferencí. Ale tento postoj už téměř úplně zmizel, když už pro nic jiného, tak proto, že v novinách většinou pracují mladší lidé (kteří dokáží přežít z velmi nízkých platů, které jsou tam k dispozici) a mladá generace se tolik zrovna o politiku nezajímá.

Jiní lidé, kteří se stali novináři, zaznamenali pocit moci proto, že byli svědky, že to, co napsali, vedlo k změnám. To v lidském těle může vyvolat příjemné chemické reakce. Většina novinářů však zjistila velmi rychle, že sdělovací prostředky sice dokáží ovlivňovat sympatie a ničit lidem pověst, avšak nejsou tak mocné, jak by si mnozí přáli, zejména dnes, kdy o občanovu pozornost soupeří tolik nejrůznějších vlivů.

Pro většinu novinářů v ČR je práce v tisku prostě jen obyčejným zaměstnáním, jako je každé jiné. Proto tak lehce z novin odcházejí, když jim někdo nabídne lepší plat – stačí se podívat, kdo je tiskovým mluvčím na většině ministerstev nebo u velkých firem – jsou to známé tváře z televize.

Tato absence idealismu – to, že skoro nikdo nepovažuje novinářskou práci za poslání a pro všechny je to jen dočasná, “nějaká práce” – vede k tomu, že novináři neváhají podlehnout korupci. Když jsem pracoval jako šéfredaktor nyní už neexistujícího zpravodajského týdeníku Redhot (od roku 2002 začal tohoto titulu používat erotický magazín), rozhodl jsem se otisknout osmistránkový článek o dobrých stránkách Temelína. V redakci mi téměř vznikla revoluce.

Článek, který jsem chtěl vydat, byl velmi dobře napsaný. Poukazoval například na to, že jaderné elektrárny v podstatě neprodukují žádné emise skleníkových plynů, ani neznečišťují ovzduší kysličníkem uhelnatým, kysličníkem syřičitým, rtutí, oxidy dusíku ani částečkami znečištění. Argumentoval, že pravděpodobnost havárie, k jaké došlo v Černobylu, je statisticky nižší než v každé jiné elektrárně. Že je lehké protestovat proti Temelínu, aniž by protestující navrhli jakoukoliv jinou alternativu. A že je lehké křičet proti jaderné elektrárně, když nám všem ze zásuvek stále ještě plyne relativně levná elektrická energie.

Nabídl jsem ekologovi z organizace, která bojuje proti Temelínu, prostor pro jeho argumenty. Aby mohl napsat, že jaderné zplodiny z elektrárny budou nebezpečné po tisíce let, že důsledky havárie by mohly být katastrofální, že likvidace jaderných elektráren je nesmírně nákladná.

Avšak v redakci zavládla všeobecná atmosféra typu: “Ten článek jsme nečetli, ale pro Temelín nebudeme.” Proč? Bylo to módní mezi mladými lidmi. Bylo daleko populárnější být “proti” Temelínu než pro něj. Později trochu postoje lidí paradoxně pozměnili rakouští ekologičtí aktivisté. Všeobecné antipatie Čechů proti Rakušanům i to, že demostrace rakouských aktivistů vyvolávaly na hranicích vážné dopravní problémy, přiměly mnoho lidí, že se nakonec postavili za Temelín.

Mým úkolem jako novináře (který svou práci považuje za poslání) bylo zveřejnit obě strany argumentace a názor vyjádřit buď až v redakčním komentáři, anebo u stolu v hospodě. Jsem přesvědčen, že je mým úkolem poskytnout všem stranám vyváženě prostor k tomu, aby vyjádřily své názory.

To ale není v České republice běžně zvykem. Čeští novináři buď zneužívají svých článků k prosazování svého politického přesvědčení, anebo jsou to lidé, kteří neprojevují vlbec žádný zájem, kromě zájmu o plat na konci měsíce.

Mnoho lidí se octlo ve stavu zmatku a snažili se časopis Redhot nacpat do nějaké kategorie, jako “levicový” či “prohavlovský” a tak. Takovýto postoj je pozůstatkem komunistického režimu, který předstíral, že je svět černobílý a vy musíte být buď pro něco, anebo proti něčemu.

Komunismus zlikvidoval relativismus a důsledek je ten, že tímto dědíctvím komunismu trpí stále ještě i generace, které byly tehdy pouze dětmi.

Čeští novináři prostě nedokážou pochopit, že já při psaní článků nechávám své politické sympatie doma, do práce je s sebou netahám! Jako novinář jsem hrdý na své úsilí projevovat pokud možno neutralitu a vždycky usilovat o vyvážený pohled z obou stran. Mým cílem je být prostředníkem pravdy ve prospěch společnosti.

To znamená, napříkald, že jsem mnohokrát ignoroval osobní zájem mnoha přátel i podnikatelský zájem institucí, v nichž jsem pracoval, což znamenalo, že jsem přišel o některé přátele i o několik zaměstnání.

Protože téměř žádný novinář v této zemi není ochoten riskovat své zaměstnání a svou povět jménem novinářských ideálů, a protože jsou platy tak nízké, není vůbec obtížné najít někoho, kdo píše korupční články za peníze.

A já mám skutečně konkrétní informace, že majitelé českého tisku rádi tajně prodávají stránky svých novin a časopisů placené inzerci, která se tváří jako normální, objektivní články. Tyto příkazy však jdou seshora, od vedení redakce, takové články nevznikají z iniciativy jednotlivých reportérů.

Jde-li o korupci, musíme se bát nikoliv dogmatiků, ale těch lidí, kteří nemají žádné názory.

FABIANO GOLGO

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *