Rebelové, co ohrožují životy všech…

Na „šílenosti“ ekologických aktivistů jsme si už zvykli, nakonec každý má právo vyjádřit svůj názor – pokud neohrožuje jiné, což je základní princip demokracie. Nicméně tím, jak se věčně k něčemu poutali, třeba ke stromům na Šumavě, kde většina z nich byla poprvé, lezli na komíny elektráren, střechu úřadu vlády a nevím kam ještě, je normální lidé začali považovat za nesvéprávné magory.

I to je jeden z důvodů, proč se Strana Zelených, zastoupená kdysi ve vládě i parlamentu a které lidé fandili, dostala na okraj zájmu. Exhibice, kterými chtěli upozornit na nešvary a místo toho se zesměšnili, vnitrostranické půtky, viz akce Zelená padesátka, co spíš rozštěpila politický styl a směřování strany, vystupování ministrů a jejich nereálné požadavky způsobily, že voličů stále ubývalo. Asi posledním hřebíčkem do rakve bylo nešťastné vystoupení poslankyně Kateřiny Jacques v zábavném pořadu “Uvolněte se, prosím” Jan Krause, kdy se před celým národem ztrapnila tím, že nedovedla vysvětlit, co je biomasa. Preference poté prudce klesaly, jejich vzestupu nepomohlo ani slaňování z paneláků, čímž sice pobavili, ale hlasy nezískali. Podíl na tom měla i osoba předsedy strany Martina Stropnického.

Protekční (?) předseda

Byl považován za protekčního synka (nutno říct, že zcela neoprávněně!) a všeobecně neoblíben, navíc vyslovoval některé příliš radikální názory. Po propadu v posledních volbách rezignoval a o straně není pomalu ani vidět ani slyšet. Její úlohu částečně převzaly skupiny, co se snaží různými akcemi (nad kterými by kroutil hlavou i představitel již vyhynulého druhu rodu Homo habilis) zaujmout. Jistě, klimatu moderní doba neprospívá, ale ani odborníci nemají jasno, jaký podíl na jeho změnách má činnost člověka. Když ale nemají jednotný názor, zda má lidstvo tak devastující vliv na stav ovzduší, nemohou účinně tlačit na politiky. Navíc kroky, které by jistě pomohly, třeba zákaz jízdy jednoho člověka v autě (těch je za volantem, bohužel, nejvíc kromě víkendů) by se setkaly u zhýčkané společnosti s nevídaným odporem.

Drž hubu!

Místo, aby klimatologové diskutovali, hledali společné body, řešení a ty prezentovali, pozvou si na konferenci dívenku, která jim i politikům hystericky spílá, jak ji, chudince malé, zničili dětství (prožité v milionářské rodině) a oni se sklopenýma ušima poslouchají. Pro mě byl její projev (po stejně šíleném prokurátorovi Urválkovi ze Slánského procesu) nejhorší, co jsem kdy slyšel. Nikdo neřekl, že nemá jasný plán, jak docílit změn, co požaduje, nebo ji nedej bože, odporoval, nikdo neřekl: „Drž hubu fakane a neser“, což bych učinil já. I kdyby měla tisíckrát pravdu, aby pomalu ještě dítě nepříčetně ječelo na dospělé a ti si to nechali jako ovce líbit, je infamia, jak říkali staří Římané a Don Corleone.

Mimo mísu

Navíc některá její tvrzení byla mimo mísu. Má sice tým “odborných” poradců, údajně složený sedmi lidí, ale jen jednoho klimatologa, a to ještě pochybného, co místo odborných studií píše knížky pro děti a v nich je straší přírodní katastrofou. Radí ji i bývalá učitelka. A co si myslet o rodičích, kterým jedenáctileté dítě (!) nařídí stát se vegany, přestat létat a oni beze slova poslechnou? To je už proti řádu lidstva. Navíc ji ublíží, mediální zájem pomine a bude z ní nula. Za to, co je a co z ní vyroste, nemůže ona, ale oni. Ano, měli bychom ji litovat, je autista, jenže dělá maximum pro to, aby ji (kromě často až fantastických příznivců) všichni nesnášeli. Navíc soucit je emoce, kterou takto postižení jedinci obvykle vůbec neznají. Ale jinak to, že na změny klimatu ona i různá hnutí upozorňují provokacemi, je naprosto legitimní, jde o možná účinný způsob, jak problém zviditelnit. Neměly by přitom ale překračovat hranice dané právem.

Rebelie proti zákonu

Jenže nedávno vzniklo v Anglii hnutí Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí). Vyzývá k občanské neposlušnosti, tedy nerespektování zákonů. Má tři požadavky, co jsou člověku, co se alespoň trochu vyzná v politice, k smíchu. Zaprvé: „Říkejte pravdu.“ To udělal asi naposled Churchill slavným krev, pot a slzy. (Ti naši pravdu neznají ani z knih, “čtou” jen své vkladní. A kdo jiný, než oni vymyslel hanlivá označení pravdoláskař, dobroser? Pomáhat jiným, být čestný, morální, není u nich přednost, ale zápor!) Zadruhé: „Okamžitě začněte jednat“. V praxi to znamená, že parlamenty začnou probírat změny klimatu rok, dva, než se poslanci shodnou, že se na ničem neshodnou. A za třetí, vrchol debility: „Potřebujeme nadstranickou politiku“. Jak? Zrušit strany? Jmenovat do funkcí „vyvolené“? Nechat kandidáty, aby šli do voleb sami za sebe? Každý by chtěl něco jiného, nikoho nezastupoval a výsledkem by byl totální chaos.

Pláč na špatném hrobě

I když rozhodně nemohu říct, že bych byl z výsledků posledních voleb nadšen, nezbývá mi než jako demokrat respektovat vůli většiny, ať už si o ní myslím cokoli a chtěl bych mít za premiéra i prezidenta lidi, kterých bych si mohl vážit. Je podivné, že toto kontroverzní hnutí působí jen v Evropě, která dělá prostřednictvím EU pro udržitelné klima hodně. Největšími znečišťovateli ovzduší jsou bezesporu Spojené Státy, Čína, Indie. Proč neprotestují tam? Třeba proto, že by si to s nimi američtí policisté vyřídili ručně stručně, komunisté zavřeli do cel a zahodili klíče a v Indii by posloužili jak krmivo pro posvátné krávy?

Policejní bububu

Když se Greta pustila i do premiéra Kanady, země, co dělá pro životní prostředí fakt hodně, znalci místních poměrů nechápavě zírali. Proč, když už byla v USA, nezorganizovala nějakou demonstraci, na kterou by přišly stovky tisíc (ehm) věrných podporovatelů? Tam by si ovšem příslušníci Extinction Rebellion nedovolili stát na červenou, protože by dostali, lidově řečeno, na budku a odvezli je v poutech na služebnu, kde by nějaký čas pobyli. Naši policisté ve Vršovicích zvolili humánní přístup. Sice “protestanty” z křižovatky brzy odtáhli, ale místo tučných pokut na ně udělali bububu a poučili o správném chování! To si určitě vzali k srdci. Kdyby šel na červenou normální člověk, napaří mu pětistovku nebo víc, jich se ale nejspíš bojí, neb jde o aktivisty. To je takové všeříkající slovo, pod ním se může skrýt každý, i atentátník.

Teflonoví politici

Jen na okraj, aby se do mě někdo nenavážel. Od dětství jsem byl člen Klubu ochránců přírody, sázel stromky, po sezóně chodil na úklid lesa, vždy jsme s kamarády sesbírali pytle odpadů, a to neexistoval plast! Vzpomínám si, jak jsem sprostě nadával všem, co dokázali na pasece nechat zbytky konzerv. V dospělosti jsem byl dlouhá léta “dvorním kuchařem” turistického oddílu a vyrážel s dětmi, kam se dalo. Nemám a nikdy jsem neměl auto. Pokud někam jedu, tak vlakem, v letadle jsem seděl naposledy před třemi lety. Souhlasím s tím, aby se politici zabývali klimatickými změnami, nejdřív se ale musí shodnout, jak zajistit, aby fungovaly. Nevěřím v sílu demonstrací u nás. Čeští politici jsou teflonoví, ani čtvrt milionů protestujících neberou vážně, až na opozici, ta vidí šanci, jak se zviditelnit. Jenže jejich vůdci mají charisma houpacího koně.

Profesionální demonstranti

Protesty obvykle podpoří umělecké osobnosti, bohužel stále jedni a titíž, nikdo je nebere vážně. Samozvaní spasitelé jsou a vždy byli největší zhoubou lidstva a stále platí, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. A přesně to se týká Extinction Rebellion a jejich nebezpečného nápadu upozornit na sebe blokádami. Jde, jak je psáno ve Švejkovi, o „hrůzy nezrozeného“. Blokovat sedm minut dopravu po vzoru Anglie, kde to není přestupek (v našich zákonech žádný limit není, překážka v jízdě se má odstranit bezprostředně) znamená způsobit totální dopravní kolaps po celé Praze. Když si v sobotu „hrdinně“ lehli na křižovatku u Národního muzea, byla kolona až na Štvanici a 40 minut trvalo, než se rozjela! A to byl víkend, kdy bývá Praha prázdná a tímto úsekem se profrčí tak za pět minut. Ucpaná magistrála znamená obrovské nebezpečí pro řidiče záchranné služby, co se potřebují co nejrychleji dostat do nemocnice, porodnice.

Nehybná masa

V koloně jim to trvá věčnost. Stojící auta nemají pomalu kam uhnout, snaží se sice pracně udělat místo, ale sanitka stejně jede spíš krokem místo stovkou. Ve finále může pacienta přivést doslova “s křížkem po funuse”. Včetně těhotných žen a dětí! Navíc jsou rodiče, co nečekají, až přijede, nemocného potomka naloží do auta a sami jedou na kliniku kam vědí, že to mají blízko a nepředpokládají komplikace. Mluvčí hnutí Martin Vrba sdělil: „Co se blokád týče, máme jasný konsensus na tom, že pokud by mělo dojít k situaci, kdy by bylo zablokováno vozidlo záchranné služby, hasicí, policejní vůz, vozovku opouštíme a necháme je samozřejmě projet.“ Hezké, ale to by se musely nacházet na místě, kde stojí, sedí, leží, a ne se tam pracně prodírat pár kilometrů!

Potencionální vrazi

Na dotaz, zda počítají s tím, že při blokádách někdo zemře (což je jenom otázka času) už ale neodpověděl, stejně jako velká vůdkyně české pobočky Veronika Holcnerová, žijící pode všeho v Anglii. Nemusí ale jít zdaleka jen o záchranky. Stačí, aby se cholerik, co pospíchá, rozčílil a dostal za volantem infarkt. Nikdo mu nepomůže, nevšimne si, když se kolona konečně pohne, budou ho vystresovaní řidiči objíždět, aby nahnali ztracený čas a když někdo po čase zastaví, může být pro něj pozdě. Zkrátka a dobře – neexistuje absolutně žádný způsob bezpečné blokády komunikace ve velkoměstě a členové hnutí Extinction Rebellion jsou v podstatě potencionální vrahouni! Někteří, marně hledám slušný výraz, snad vypatlanci (?) se, aby dopravu ještě víc zdrželi, navíc přilepovali k vozovce. Výsledkem je zhoršení životního prostředí ve městě. Že stojící auta se spuštěným motorem vypouští mnohem víc exhalací než jedoucí, ví i negramotný.

Zákaz létání!?

Podle JUDr. Tomáše Sokola by se přímá souvislosti mezi případným úmrtím a blokádou nedala (bohužel) posoudit jako obecné ohrožení, i když eticky jde o bezohlednost a omezení práv ostatních. Stejně problematická by byla žaloba pozůstalých u civilního soudu, i když by mohla mít větší šanci na úspěch. Jak je jinak vidět ze snímků na webu idnes.cz, mnozí účastníci akci pojali jako show, slečna se radostně usmívá, když ji policisté odvádí pryč „na kozičku“ a dělá si nadšeně selfíčka. Takových bylo víc, ale vyskytovali se v davu, no spíš shluku osob (kdybych napsal na FB přátelům, že někde mají pivo ve slevě, sejde se nás víc!) i „experti“, co odsuzovali létání, uhlíková stopa je podle nich jasně rozpoznatelná bílou čárou na obloze, což je kolosální blbost! Ještě větší pak ta, že nás letadla práškují a oslabují imunitu! Kvůli tomu se zvedl masivní odpor vůči létání, „uvědomělé“ firmy ho zaměstnancům zakazují. Jistě, letecká doprava škodí, ale jaká ne? A proč se najednou vytvořil tak silný odpor proti ní? “Cui bono?”

Vlaky v akci?

Ekologičtí aktivisté počítají ve svém černém scénáři výhledově se stejným rozvojem letectví jako za posledních patnáct let, což je nesmysl. V této éře zažila nevídaný boom, daný vznikem nízkonákladových společností, zvýšenému počtu turistů z postsovětských republik. Zvyšování počtu letů je vysoce nereálné, čeká se spíš pokles, zvlášť na kratší vzdálenosti. Jízda autem není o nic méně, spíš víc škodlivá. Podle údajů Enviromental Europa Agency má nejvyšší podíl na znečistění ovzduší silniční doprava (72,9 %), zato letecká jen 13 %. Za ekologickou nelze považovat ani přepravu zboží obřími kontejnerovými tankery, i když to někteří lidé, třeba náš prezident, tvrdí. Spalují totiž obrovské množství nekvalitního paliva. Podle objektivní dánské studie patnáct nákladních lodí zamoří svět víc, než všechna auta na planetě! Jediná možnost, co vychází jakž takž ekologicky, je železnice. Cesta ovšem trvá dlouho, až na rychlovlaky, kde ale jízdné víceméně kopíruje cenu letenky.

Protesty nepomohou

Podle předního klimatologa Pavla Zahradníčka, jde o komplexní, navzájem propojený problém, kde je jediná cesta – domluva mezi státy a minimalizace rizik. Jenže kvůli odmítavému postoji USA, Číny, i dalších zemí, je jím navrhované a logické řešení prakticky nemožné. Těm jde jen o zvýšení průmyslové výroby za každou cenu. Peking je zamořený, že není vidět na krok, ten je ostatně, stejně jako chůze, na vlastní nebezpečí a bez masky na obličeji hrozí po pár hodinách udušení. Soudruzi to ale vidí pozitivně, podle nich je to drobná nepříjemnost, daň za radostné budování komunismu. Lidé v mnoha „civilizovaných“ zemích žijí v blahobytu a řídí se mottem Ludvíka XV. a Madame de Pompadour – „Po nás ať přijde třeba potopa.“

Smrtící epidemie?

V tom, že se nám naše chování vůči přírodě vrátí, mají environmentalisté určitě pravdu, stejně jako v tom, že třeba s tím něco dělat. Ne ale nezákonnými prostředky a dokud nebude jasno co, a jak, jsou všechny protesty jen plácnutí do vody. Podle experta na cestovní medicínu MUDr. Rastislava Maďara je mnohem větší a aktuální hrozbou pandemie smrtícího viru, který se díky globalizaci roznese všude a nebude proti němu vakcína ani lék. Stačí připomenout „španělskou chřipku“, té padlo za oběť možná až sto milionů lidí! Dnes by byly kvůli rychlému šíření mezi kontinenty ztráty na životech nesrovnatelně vyšší. I moderní medicína je bezradná, než by našla protilátku, pokud vůbec, bylo by pozdě. A k tomu může dojít, na rozdíl od klimatických změn, klidně zítra, je to nevyhnutelné. A není proti čemu protestovat. Jen se tiše modlit. Na to bych ale nespoléhal, Bůh už nás má dávno plný zuby…

Jan Janula