Smrt George Floyda: Jsou Češi rasisté?

Češi nejsou rasisti, blbci se najdou všude. Je tu víc svobody než v Americe.

Tonya Graves

Česká ostražitost
Na cizince všeho druhu si Čech dává pozor – Rusové nám v roce 1968 moc nepomohli a teď v Praze mají své mafiánské klany, Němci jsou uřvaní, hluční a bezohlední opilci a kradou nám části soch na Karlově mostě, jak má někdo snědší barvu pleti, může to být zloděj atd.

Všechny tyto pocity vycházejí ze špatných zkušeností – většinou se na ulici setkáte s Romem, který vás okrade, než s Romem vzdělaným (doporučuji si v noci sám vyrazit na procházku po Ostravě, Brně nebo Ústí nad Labem).

Většinou vidíte právě ty opilé a uřvané Němce (stačí zajet si na brněnskou Grand Prix), než ty, kteří v tichosti popíjejí třebas u Fleků. Většinou člověk na Václaváku narazí na ruské rychlozbohatlíky, než na prostého ruského občana. Ano, podle těch, co jsou víc vidět, si Češi dělají představu o celém národě. Ostatně, platí to i obráceně – v Rakousku na Čechy pohlížejí jako na zloděje, a obchody se skví nápisy “Češi, nekraďte tady!”. Proto je Čech ke každému cizinci ostražitý.

České chytráčkovství
Jenže by to nebyl Čech, aby situace hned nevyužil ve svůj prospěch. Když už tady teda ty cizince máme, tak je natáhnem. Čech vlastně vyšší ceny pro cizince bere jako národní boj. Když jste vy cizinci takoví, tak my se vám takhle pomstíme. Stejně jste, vy cizinci, oproti nám nechutně bohatí, myslí si takový šmelinářský Čech. Že tím současně sobě vydělává nepoctivé peníze? Na to mají Češi staré dobré komunistické přísloví: “Kdo nekrade, okrádá sebe a rodinu.”

Česká lenost
Nejhorší je česká lenost. Čech prostě nechce poznávat zvyky a odlišnosti jiných národů. Je to pracné a zdlouhavé. Média mu vše předžvýkají ve stravitelné dvacetisekundové vycpávce mezi vraždou a znásilněním. Že by se Čech snažil nějak sám? Neblázněte, to by se musel naučit nějakou cizí řeč, a to je zdlouhavé. Stejně tak má raději dabovaný (byť mizerně) film, než snímek v původním jazyce s titulky. Když už Čech jede do zahraničí, zajímají ho hlavně slevy, kde je co zadarmo a zda při plné penzi formou švédských stolů přinesou ještě nášup, aby počet doposud snězených talířů jídla zvýšil na tři či čtyři.

A tak spousta Čechů nemění a nezmění své názory ani deset let po listopadu 1989. Nemají důvod. Nic je nenutí. Než bude Česká republika členem Evropské unie, do té doby je daleko, kdoví, jestli tam vůbec budeme, a pak se uvidí, co se z toho dá vytřískat. Bohužel, i když existuje pár málo viditelných výjimek, nemají Čechové chuť v nejbližší době začít sami na sobě pracovat. Do té doby, než tak začnou činit, zde budou neustále nové a nové kauzy Matiční, dvojích cen, a český národ si bude nálepku xenofobů a rasistů jen těžko sundávat. Ačkoliv – Češi si o sobě nemyslí, že jsou xenofobové a rasisti – problém je přece v těch druhých, a ne v nich.

Jan Lipšanský

Z pohledu cizince, který žil dlouho v ČR:

V Čechách vládne všeobecný rasismus
Farimah Daftary

Žil jsem v České republice po dobu čtyř let od roku 1991 do roku 1995, jako společenský, zákony plně respektující cizinec, pracoval jsem tam, platil jsem daně, mluvil jsem plynně česky a to především s českými přáteli. Mohl bych vám vypočítat mnoho příkladů čistě bezdůvodné sprostoty. Konflikty s prodavačkami v obchodech, s prodavačkami lístků v kinech, atd.

Mou strategií bylo vždycky se chovat zvlášť zdvořile a usmívat se, když na mě lidi byli sprostí. Měl jsem štěstí, že mě nevyhodili z bytu, jako jednoho mého amerického přítele, když jsem si jednou za čas pozval přátele na večeři. Trvalo mi čtyři roky, než jsem si uvědomil, čeho jsem byl v České republice svědkem: rasismu.

Český rasismus se nezaměřuje jen vůči Romům. Český rasismus se zaměřuje všeobecně proti cizincům, ať jsou černoši nebo běloši, proti všem, kdo se nějak odlišují. Pomáhá to, umíte-li česky, je to špatné, když mluvíte anglicky nebo německy. Ostrakizováni jsou všichni, kdo nemají stejný životní styl, nedodržují stejné hodiny, neoblékají se stejně, nejedí stejné jídlo (kolikrát jsem musel spolknout povýšené a ironické poznámky, když jsem se dopustil zločinecké chyby a objednal si ke guláši hrášek nebo něco jiného. No a co, když si objednáte jako přílohu něco jiného! Nebo když jsem si objednal snídani v neděli až po desáté hodině ráno. Považovali mě za trestuhodně líného!)

Co se týče Němců, jak je s nimi zacházeno, jak byli proměněni ve stereotypy, je to možná proto, že jezdili za komunismu do Československa ve velkém počtu na levné pivo, možná. Tento jev byl pochopitelný, vzhledem k tomu, že bylo Československo v izolaci a že byla společnost nesmírně homogenní. Avšak už uplynulo deset let a já nevidím příliš mnoho změn v postojích lidí.

Bylo to daleko horší pro kolegu, s nímž jsem bydlel na pokoji, protože je to Američan mexického původu. S ním se zacházelo tak, jak se normálně zachází s Romy. Přesto stále ještě žije v Praze a žije se stejnou Češkou, s níž se seznámil v roce 1991 (abych naboural stereotyp, že do Čech přijíždějí Američané za ženskými a často je střídají).

A další věc: nepřijatelná je praxe dvojích cen pro cizince, které nyní platí i pro cizince, žijící v České republice, kteří dostávají český plat. Měl jsem v ČR dobrý plat, ale nicméně to byl místní český plat. Ze začátku, protože jsem měl “povolení k pobytu” a uměl jsem česky, v hotelech po mně nechtěli dvojnásobné ceny. Ale ke konci mého pobytu v ČR, v letech 1994 – 1995 začaly firmy, například Eurolines, ode mne požadovat dvojnásobné ceny například za autobusovou jízdenku do Paříže. A jak víte, mnoho cizinců v Praze dostává jen nízký učitelský plat. Mám informace, že je tato praxe nyní docela běžná.

Je pravda, že démonizuje-li mezinárodní společenství Českou republiku, příliš věci nenapomáhá. Ale výraz “normální” je neobyčejně relativní. Vsaďte se, že skupina Čechů, žijících řekněme na malém městě v nějaké latinskoamerické zemi by byla považována za vysoce nenormální, protože tam je “normální” bavit na veřejnosti, poslouchat hudbu a všeobecně být šťastný. Možná, že právě tohle Čechům chybí: radost ze života? Snažil jsem se být po celá ta léta tolerantní, byl jsem trpělivý vůči svým přátelům, kteří pronášeli stereotypní komentáře o Romech a raději jsem se tématu Romů vyhýbal, protože mě děsilo, co jsem od nich při tom slyšel. Byli to moji přátelé a snažil jsem se jim porozumět. Mimochodem jsem bydlel v romských čtvrtích, na Smíchově a na Žižkově a líbila se mi tam tamější atmosféra. Nikdy tam nebyl hluk, ani tam nebyla zvlášť špína. Nikdy na mě nikdo nezaútočil. Bylo to tam prostě jako v každé jiné pražské čtvrti (samozřejmě vím, že Praha není typickým příkladem pro celou Českou republiku).

Tím, že o sobě vytváříte “syndrom oběti”, situaci nenapomáháte. Existuje problém a Česká republika vůbec není jedinou zemí, která tímto problémem trpí. Podívejte se na Francii. Podívejte se na jakoukoliv zemi. Ale předtím, než se problém začne řešit, lidé musejí uznat, že ten problém vůbec existuje. Mám strašně rád Prahu a Českou republiku od své první návštěvy v roce 1988 a stále ji považuji za svůj druhý domov. Respektuji a obdivuji své české přátele, kteří dokázali tak mnoho s tak malými prostředky. Ale jsem smuten a zklamán, že se v ČR za deset let tak málo změnilo.

S pozdravem,

Farimah Daftary
Flensburg, Německo

DALŠÍ POHLED:

Začátkem roku 2019 odvysílala Česká televize první díl komediálního seriálu Most! Mají se rádi, ale ještě o tom nevědí. Netrvalo dlouho a z příběhu Luďka Říhy, životního ztroskotance žijícího v Mostě, severočeském městě, jež je všeobecně známo pro svůj průmyslový charakter a významný podíl romského obyvatelstva, se stal kulturní fenomén. Někteří oceňovali pozitivní zobrazení protagonistů zastupujících společenské menšiny a lidové zpracování témat, jako je rasismus, chudoba či transfobie, které je v přímém protikladu k moralizující politické korektnosti. Jiní seriál kritizovali kvůli přílišnému spoléhání se na společenské stereotypy a jejich reprodukování, nemluvě o využívání urážlivých scén a vulgárního jazyka. Ať tak či onak, průměrný počet 1,35 milionů diváků na epizodu učinil z Mostu! jeden z nejúspěšnějších televizních seriálů, které v poslední době v Česku vznikly.

Most! se stal natolik populárním, že to překvapilo i jeho samotné tvůrce, jak sami přiznávali v řadě rozhovorů, které k dnešnímu dni poskytli. Jedna z otázek, kterou novináři Petru Kolečkovi, Janu Prušinovskému či jejich hercům opakovaně kladli, se týkala protiromského rasismu. Tím patrně nejzajímavějším, co z jejich odpovědí vyplynulo, byla určitá nejednoznačnost, pokud ne rozporuplnost v jejich náhledu na tento problém. Zatímco herci jako Zdeněk Godla nebo Jan Cina považovali rasismus za vážnou věc a odkazovali na své zkušenosti s diskriminací a stigmatizací v české společnosti, Prušinovský a především Kolečko měli tendenci jeho vážnost naopak snižovat. Kolečko například prohlásil, že si nemyslí, že by Češi „nějak inklinovali k rasismu“ a že „obrázek netolerantních Čechů je jenom nafouknutá bublina“, kterou vytvářejí „přehnaní humanisti“. Podle Prušinovského zase pohled Čechů na Romy odráží ne úplně dobré zkušenosti, které s nimi občas mají, a k tomu dodal něco o salonních aktivistech z Prahy.

Bylo by možné namítnout, že na těchto výrocích není nic zajímavého. Cožpak výše nastíněná Kolečkova a Prušinovského pozice neodráží obecné trendy ve společenské rozpravě naprosté většiny evropských zemí, kde je diskriminace a stigmatizace Romů často přehlížena a někdy dokonce obscénně využívána k obviňování obětí s vysvětlením, že si za to mohou sami? Pokud by od autorů Mostu! nic jiného nezaznělo, mohli bychom celou věc uzavřít s tím, že se jedná o další příklad nedorozumění, které tolik negativně poznamenává česko-romské vztahy. Je tady však něco, co takovému kroku brání a co je možné využít pro lepší pochopení toho, jak Češi k Romům přistupují.

Je to složitější
S odvoláním na své návštěvy Severky, hospody, v níž se podstatná část Mostu! odehrává, upozornil Kolečko na to, že běžné mezilidské vztahy jsou mnohem složitější, než aby mohly být vměstnány do abstraktních modelů, a že chování Čechů vůči Romům má často jinou podobu než tu, kterou si pod pojmem „rasismus“ představujeme. Doslova řekl:

„My Češi si často myslíme, podobně jako Luděk, že jsme rasisti, ale v životě pak mnohdy zjistíme, že tyhle zjednodušené modely nefungují a že se ve skutečnosti chováme jinak. V seriálu mají sice Luděk a jeho kamarádi plno řečí, ale později se začne ukazovat, že jsou to mnohdy právě jen ty řeči. A že ten svět je prostě složitější.”

Také já se na základě svých zkušeností z výzkumů v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, tedy místech, kam jsou v Česku odsouváni chudí Romové a která nejsou vnímána jako zrovna dobré adresy, domnívám, že situace na každodenní úrovni je mnohem složitější, než by si leckdo mohl myslet. Skutečně existuje rozpor mezi tím, co lidé říkají, a tím, co dělají. Ostatně je to jedna z věcí, na níž se sociální vědci zaměřují přednostně. Někteří dokonce tvrdí, že je výroky zkoumaných lidí zajímají jenom proto, aby mohli vidět, jak odporují tomu, co tito lidé dělají. Zároveň si však nemyslím, že bychom díky tomu mohli celý problém diskriminace a stigmatizace Romů pominout jako „nafouknutou bublinu“. Máme tady totiž nemalé množství poznatků, které ukazují, že pokud je někdo rozpoznán jako Rom, nese to s sebou podstatné znevýhodnění.

Po odvysílání Mostu! se na Facebooku, ale i jinde začala projevovat celá řada lidí, která tvrdila, že mají mezi Romy přátele. Vzhledem k tomu, že se tito lidé příznivě o Romech jako celku zpravidla nevyjadřovali, vyvolávalo to v mnohých podezření, že se jedná jen o rétorickou figuru, která má jejich předsudečné a stereotypní názory legitimizovat. Já ze svých zkušeností mohu říci pouze to, že jsem se nejednou setkal s člověkem, který se ve vztahu k Romům obecně vyjadřoval jako rasista, což pro mě znamená, že Romům přičítal negativní sklony k jednání na základě jejich „krve“, „kultury“ či „mentality“, ale ve vztahu ke konkrétním romským jedincům se choval zcela jinak.

Jako příklad mohu uvést servírku, kterou jsem před lety zpovídal v hospodě v jedné ze severomoravských vyloučených lokalit. Podobně jako mnozí obyvatelé této lokality popisovala její nedávný vývoj v dost potemnělém světle. Úpadek místních vztahů pak jednoznačně spojovala s nově přistěhovalými Romy, které obviňovala z páchání kriminality a neslušného chování. Lidi se pak bojí chodit i do hospody, říkala. „Když přijdou a uvidí černo, tak je nezajímá, že tady jsou slušní Cigáni. Otočí se a jdou pryč.“

Označení „slušní Cigáni“ mě zaujalo. Následně se ukázalo, že si paní velmi dobře uvědomuje, že protiromské předsudky a stereotypy velmi citelně dopadají i na ty Romy, kteří s představou neslušného, zločin páchajícího Roma nemají nic společného. „Hledí se na barvu, není to fér,“ řekla a jako příklad uvedla romskou maminku s dětmi a kočárkem, na kterou se ostatní budou „dívat jako na další štěnici“, i když bude její manžel chodit do práce atd. Přitom spousta bílých dělá větší problémy, dodala a navrch přidala svou zkušenost, kdy „nepřizpůsobiví“ – ano, myslela tím Romy, i po tom všem, co zaznělo předtím – platí účty, zatímco její kamarádi, od kterých by to nečekala, odcházejí bez placení.

V tomto duchu rozhovor ještě chvíli pokračoval. Ukončil jej příchod servírčiných přátel, s nimiž se ihned začala domlouvat ohledně společných plánů na blížící se víkend. Myslím, že už asi nikoho moc nepřekvapí, když prozradím, že to byli Romové. Mně však tehdy tato událost překvapila hodně. Nerozuměl jsem tomu. Jak někdo může paušálně odsuzovat Romy a přitom se s některými Romy přátelit? Je to přece, jak už bylo řečeno, nespravedlivé.

Zkušenost z rozhovoru jsem považoval za zajímavou, ale spíše výjimečnou zkušenost. Až postupem času jsem zjistil, že takto to má mnohem více lidí, s nimiž jsem v sociálně vyloučené lokalitě mluvil. Ať už se jednalo o partnery, příbuzné, přátele, sousedy nebo kolegy z práce, zdálo se, že spousta místních má velmi dobré vztahy s některými Romy, a přesto se o Romech obecně vyjadřovali tak, jako by to nic neznamenalo – jako by neviděli problém v tom, že jejich činy neodpovídají tomu, co říkají.

Princip osvědčení a jeho důsledky
Na základě výše uvedených zkušeností jsem dospěl k závěru, že přístup Čechů k Romům lze v zásadě vymezit takto: dokud se konkrétní Romové neosvědčí v očích Čechů jako „slušní“, je na ně automaticky pohlíženo jako na „neslušné“. Je to zjednodušené, velmi zjednodušené, ale praktické. Umožňuje nám to totiž pochopit, proč jsou někteří lidé v konkrétních mezilidských interakcích ušetřeni důsledků, které pro ně může uplatnění protiromských stereotypů na jejich osobu mít.

O jak závažné důsledky se může jednat, přibližuje souhrnná zpráva o anticiganismu Agentury pro základní práva. Podle aktuálních údajů bylo z Romů žijících v některé ze zemí Evropské unie v posledních pěti letech diskriminováno průměrně při hledání bydlení 41 %, zaměstnání 40 %, ve vzdělávání diskriminováno 14 % a v přístupu ke zdravotní péči 8 % respondentů. Napaden kvůli své národnostní či etnické identitě pak byl v posledních dvanácti měsících v průměru každý třetí Rom, z čehož čtyři procenta čelily fyzickým útokům.

Je užitečné vidět Kolečkovo zpochybňování závažnosti protiromského rasismu v české společnosti v tomto světle, zvláště když Česká republika vykazuje soustavně jedny z nejméně příznivých hodnot v mezinárodním srovnání. K tomu dodejme, že na vnitrostátní úrovni pak Romové dlouhodobě představují skupinu nejvíce ohroženou násilím z nenávisti, respektive rasistickými útoky. Podle statistik In IUSTITIA se podíl protiromských útoků na všech nenávistných útocích pohyboval v letech 2014 až 2017 od 39 do 19 %. Z výzkumu BRIZOLIT provedeného v roce 2016 pak vyplynulo, že obětí nenávistně motivovaného útoku se v posledních dvanácti měsících stal každý pátý obyvatel sociálně vyloučené lokality, z toho většinou pro romskou národnost či etnicitu.

Možná i z toho důvodu někteří Romové, s nimiž jsem během svého výzkumu mluvil, nebyli zrovna dvakrát nadšení, když je někdo označoval za „jiné než ty ostatní“. Dobře si totiž uvědomovali, že jejich momentálně stvrzovaná výjimečnost pouze potvrzuje dlouhodobě existující společenské pravidlo, v jehož důsledku nemají stejná práva a šance jako jejich čeští spoluobčané. Pokud se z protiromských stereotypů a předsudků udělá norma, znamená to, že je Romům vůbec brána příležitost, aby se mohli osvědčit.

Samozřejmě to neplatí zcela. Lidé jsou různí a jejich chování se řídí různými principy a různými okolnosti, v jejichž důsledku jsou protiromské stereotypy a předsudky aplikovány jednou více, jindy méně – třeba při zvýšené poptávce po pracovní síle, jakou máme dnes – a někdy vůbec. Osobní zkušenost v tom hraje roli, ale rozhodně by se neměla přeceňovat. Naše představy o světě do značné míry utvářejí to, jaký význam určité události přisoudíme a jak se na ni budeme dívat. Princip osvědčení je již sám o sobě výsledkem určitého přesvědčení, které se formovalo po staletí a o kterém ani nemusíme vědět, že ho máme. Zřetelně však vidíme, že je nespravedlivý. I když někomu v určitých situacích pomáhá, v konečném důsledku stále reprodukuje představu, že Romové jsou ti, na které si máme dát pozor.

A zase tak složité to není
Češi patří dlouhodobě k národům, které v různých průzkumech veřejného mínění deklarují spíše protiromsky orientované postoje.[1] Výše prezentované závěry vybraných empirických výzkumů pak poukazují na to, že mezi těmito názory a jednáním může existovat určitý vztah. Statistika by však neměla sloužit k tomu, aby se celá škála česko-romských vztahů redukovala na útisk a nepřátelství. Jakkoli tyto vztahy nejsou ideální, je důležité vidět také ty pozitivní případy. V tomto ohledu je třeba Kolečkovi dát za pravdu, že věci jsou skutečně složitější, než by se mohlo zdát.

Spolu s tím bychom ovšem neměli opomíjet či znevažovat újmu, jež se lidem děje jenom proto, kým jsou. Spíše než na otázku po českém rasismu, kterou nám neustále podsouvají média a která je nezodpověditelná už jenom proto, že se nikdy neshodneme, co „být rasistou“ vlastně znamená – kromě toho, že to není nic chvályhodného –, bychom se měli soustředit na to, jak tuto újmu co nejvíce odčinit. Zde má česká společnost velký dluh. Právo na vzdělání, zdravotní péči, bydlení či důstojnou existenci je garantováno všem jejím členům bez výjimky. A pokud jsou tato práva zpochybňována, je to zpráva o celé této společnosti a jejích institucích, ne o Luďku Říhovi a jeho kumpánech.

Původně ZDE: https://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/jsou-cesi-rasiste

[1] https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4905/f9/ov190415.pdf, https://fra.europa.eu/sites/default/files/fra_uploads/fra-2018-anti-gypsyism-barrier-roma-inclusion_en.pdf

Václav Walach
vystudoval postgraduální politologii se zaměřením na bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. V současnosti působí jako vědecký pracovník na ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni, kde se věnuje výzkumu evropské identity ve vztahu k židům, muslimům a Romům, respektive výzkumu politiky boje proti organizovanému zločinu českého státu po roce 1989. Dále působí jako analytik organizace In IUSTITIA, jež se zaměřuje na předsudečné násilí.

ČTĚTE TAKÉ:

Češi jsou největší rasisté v Evropě, naznačuje průzkum Harvardské univerzity

Imigrační vlny se Česku zatím vyhýbají, přesto jsou jeho obyvatelé největší rasisté na evropském kontinentě. Ukazuje to nový průzkum, který 15 let sbíral data od obyvatel napříč Evropou. Přestože projektu se zúčastnilo přes 200 tisíc respondentů, i dle samotných autorů mohou být výsledky stále ještě pozitivnější než skutečnost a ve skutečnosti je množství rasistů v jednotlivých státech ještě větší.

Internetového projektu Harvardské univerzity se mezi lety 2002 a 2015 zúčastnilo 288 076 Evropanů. V jednoduchém testu museli uživatelé k tvářím přiřazovat pozitivní nebo negativní hodnocení, které je po zhlédnutí jednotlivých obličejů napadalo. V souboru fotografií byli lidé tmavé i bílé pleti. Výsledky pak podle zpravodajského webu Quartz ukázaly, jaký podíl lidí spojoval s figuranty tmavé pleti slova jako „zlý“ a „špatný“.

Nejvíce negativně hodnotili tmavé tváře právě Češi. V závěsu za nimi pak skončili Litevci, Bělorusové a Ukrajinci. Naopak nejtolerantnější jsou národy na západě Evropy – Irové, Britové nebo Belgičané. Jako tolerantní se dle dat ukázaly také balkánské národy. Jak uvádí autoři výzkumu, může to být tím, že o projektu se mluvilo v tamních médiích a zúčastnil se ho tak větší a nereprezentativní vzorek lidí.

Právě výpovědní hodnota dat může být dle expertů sporná. Účastnili se jej za každý národ pouze uživatelé internetu a většinou lidé mladší, než je věkový průměr jednotlivých zemí. Autoři projektu proto předpokládají, že množství skutečných rasistů v každém národě je pravděpodobně ještě vyšší.

Výsledky překvapivě také dokázaly, že ač se lidé sami definují jako tolerantní, dle testu prokazovali známky rasismu a používali hodnocení černý=špatný. Dle autorů výzkumu je to proto, že přestože postoj jednotlivce může být liberální, tváře testovaní hodnotili na základě okamžitého dojmu, který se utváří hluboko v lidském povědomí a je ovlivněný výchovou i kulturním prostředím, ve kterém člověk žije.

Původní článek ZDE: https://www.info.cz/magazin/cesi-jsou-nejvetsi-rasiste-v-evrope-naznacuje-pruzkum-harvardske-univerzity-12864.html

Rasismus a rasa

JAN SOKOL, Fakulta humanitních studií UK Praha

Koncem 2. světové války vyšly plně najevo hrůzné masové zločiny nacistického holocaustu – zejména vyvraždění 6 milionů Židů, soustavné vyvražďování a nucené sterilizace dalších „méněcenných ras“. Protože se opíraly o rasistickou ideologii, patří od té doby rasismus mezi obecně odmítané postoje, mnohokrát odsouzené mezinárodními organizacemi i zákonodárstvím prakticky všech zemí na světě. Ani různé extrémní šovinistické skupiny se dnes neodvažují otevřeně hlásit k rasismu, ale označují se jako „národní“ a hlásají obvykle odpor vůči cizincům a přistěhovalcům, např. pod heslem „Čechy Čechům“. Přesto je často neuvědomělý, spontánní rasismus trvalým nebezpečím pro každou lidskou společnost. Tíhnou k němu většinou méně vzdělaní a společensky neúspěšní lidé, kteří se často obávají o své vlastní postavení.

Rasismus znamená předpojatý, odmítavý a diskriminační postoj k větší společenské skupině, odlišené nezměnitelými (vrozenými) znaky. Rasista je člověk, přesvědčený 1) že příslušnost k odmítané skupině je každému patrná, 2) že všichni její přílušníci mají podobné (špatné) vlastnosti a 3) že se do ní lidé rodí a příslušnost k ní tedy nemohou nikdy změnit. Vůbec přitom nezáleží na tom, zda se dotyční lidé za skupinu sami pokládají, nebo ne. Pokud ovšem většinová společnost projevům rasismu účinně nebrání, nutí to ohroženou skupinu k sebeobraně, a tedy ji jako skupinu teprve vytváří. Rasistická logika postupuje takto: 1) podle nějakých (domněle) zřetelných a nezměnitelných znaků vymezí určitou skupinu lidí; 2) přisoudí jí nějaké špatné vlastnosti; 3) tyto nežádoucí vlastnosti automaticky spojí s viditelnými rozlišovacími znaky; 4) obojí – viditelné znaky i nežádoucí vlastnosti – pokládá tudíž za stejně nezměnitelné; 5) proto odmítá snahy ovlivnit je např. výchovou a 6) chce se tedy vybrané skupiny nějak zbavit nebo ji aspoň omezit, vyloučit a oddělit.

Tato úvaha vypadá složitě, ve skutečnosti však probíhá neuvědoměle a téměř automaticky; právě proto je pro některé lidi přitažlivá a pro společnost tak nebezpečná. Rasistické uvažování je totiž nejen jednoduché, ale navíc velmi zjednodušuje rozhodování ve složitých poměrech moderních společností. Určité znaky, které domněle každý rozpozná, přímo spojuje s hodnocením dotyčných lidí. Nemusí proto vůbec přemýšlet a protože podstatné lidské vlastnosti pokládá za „vrozené“, a tedy nezměnitelné, nemusí si s nimi lámat hlavu: „oni“, ti druzí, jsou nenapravitelně špatní (resp. horší) a nezbývá tedy nic jiného, než se jich snažit docela prostě zbavit. Vypudit, omezit, vyloučit nebo aspoň zastrašit. Sklon k vylučování zřetelně odlišných skupin a jednotlivců máme možná dokonce společný s některými společensky žijícími živočichy.

Rasismus je tedy pro společnost nebezpečný hlavně proto, že je tak pohodlný a snadný. Domnělé či skutečné „zřejmé“ znaky, které nikdo nemůže přehlédnout, dávají snadný klíč k roztřídění společnosti na „nás“ a „ty druhé“. Z tohoto třídění rasismus přímo odvozuje hodnocení člověka, a protože „rasové“ znaky nelze změnit, pokládá i toto hodnocení za neměnné. Protože „ti druzí“ vždycky zůstanou, jací jsou – včetně své lidské méněcennosti – nemá žádný smysl pokoušet se o jejich výchovu a vzdělávání. Jediné, čeho lze dosáhnout, je „ty druhé“ vyloučit a omezit, nebo aspoň přísně oddělit od většinové společnosti. Pro každý rasismus je příznačné, že mu nejvíc vadí sbližování, míšení a křížení mezi skupinami: snaží se uchovávat domnělou „čistotu“ rasy. K tomu směřovaly nejen Hitlerovy Norimberské zákony z roku 1936, ale už první rasové zákony v Severní Americe a donedávna i „apartheid“ v Jihoafrické republice.

Pro moderní společnosti je rasismus nepřijatelný hlavně proto, že výrazně omezuje osobní svobody a práva jisté skupiny obyvatel, navíc vybrané jinými lidmi, a to podle velmi pochybných, vlastně nahodilých kritérií. Tím, že „rasové“ třídění lidí pokládá za dané, nezměnitelné a dokonce dědičné, odmítá výchovu diskriminovaných skupin a tak omezuje i vyhlídky jejich dětí a rodin. Protože „rasově“ oddělené skupiny jsou z povahy věci menšinové a většinou už tak znevýhodněné, upevňuje rasismus existující společenské nerovnosti i bariéry mezi těmito skupinami. Na těchto rozdělujících hranicích uvnitř společnosti pak vzniká přirozeně jisté napětí, které za nepříznivých podmínek a krizí může snadno přerůst v otevřené násilí, pogromy a podobně. Tak tedy rasismus v konečném důsledku ohrožuje společenský mír a tím nepřímo poškozuje i většinovou společnost, kterou chtěl domněle „chránit“.

Společenský rasismus je tedy jednoznačně nežádoucí postoj, navíc lidsky primitivní a ohavný. Týká se vztahu většinové společnosti ke snadno odlišitelným menšinám, které pokládá za dané a nezměnitelné – bez ohledu na to, zda se odlišují tělesnými znaky, kulturou, jazykem, způsobem života a podobně. Je to tedy jev jednoznačně společenský a kulturní, který paradoxně komplikuje představa (biologické) „rasy“. Z věcného hlediska je pojem „rasismu“ problematický hlavně proto, že navozuje představu „rasy“ jako odděleného biologického druhu či poddruhu jiných lidí, případně podlidí. Proto by bylo žádoucí tento pojem nahradit nějakým jiným a přesnějším, například pojmem xenofobie (odporu k cizím). To však není prakticky možné, protože je všeobecně rozšířený a přijatý, užívá se v domácím i mezinárodním právu, v dokumentech OSN a podobně. Nezbývá tedy než se bránit nežádoucímu spojování rasismu s „rasou“, které nejdříve ukážeme na několika varujících příkladech z naší současnosti.

Před několika lety obvinil státní zástupce skupinu skinheadů za násilí na skupině Romů. Soud v Hradci Králové ale obvinění z rasismu odmítl s odůvodněním, že Romové jakožto indoevropané netvoří zvláštní rasu, a nemohou tedy být ani terčem rasismu. – Omyl soudu spočívá v tom, že zcela nekompetentně spojil celkem jasný právní pojem rasismu s problematickým pojmem lidské „rasy“. Jak uvidíme, současná genetika tento pojem spíše odmítá a vědci se jeho používání stále častěji vyhýbají.
Několika učitelům občanské výchovy byla nedávno položena otázka, zda může černoch darovat bělochovi krev. Značná část odpověděla, že určitě nemůže, ačkoli nikdo z nich se rozhodně nepokládal za rasistu. – Omyl tkví v tom, že tito učitelé (spíše nevědomky) pokládají lidské „rasy“ za biologicky neslučitelné, odlišné druhy. Přitom se z lidské krve nedá „rasa“ nijak určit a domnělé „rasové“ rozdíly nejsou ani v rozložení (skutečně neslučitelných) krevních skupin. Z tohoto hlediska znamená tedy rozdílná krevní skupina větší biologickou vzdálenost mezi dvěma lidmi než domnělá „rasa“.
Na otázku „jaké rasy znáte“ typická odpověď zněla: běloši, černoši, Romové a Židé. Vyskytli se i Vietnamci, Číňané a Arabové. Téměř všichni se shodli, že pojem rasy patří do biologie, a ne do občanské výchovy. – Tyto názory neuvědoměle směšují dvě různé věci: jednak zřejmé a nápadné rozdíly mezi lidskými typy (bílí, žlutí, černí), a na druhé straně stopy různých rasistických ideologií (Romové, Židé), namířených proti společenským skupinám, které se za biologické „rasy“ ani nepokládaly.

Většina současných vědců se ovšem kloní k názoru, že v biologické antropologii nemá pojem rasa vůbec žádný smysl. Důkladné zkoumání totiž ukázalo, že v genetické výbavě, lidském genomu, jsou mezi jednotlivými „rasami“ jen nepatrné rozdíly, daleko menší než uvnitř jednotlivých „ras“ a dokonce i uvnitř menších, např. národních nebo místních skupin. Z genetického materiálu člověka nelze tedy jeho „rasu“, aspoň prozatím, nijak určit. – Všimněte si, že i zde se s pojmem „rasy“ pracuje dvojím způsobem: na jedné straně se zpochybňuje, na druhé straně se ovšem mlčky předpokládá, že „rasu“ každého zkoumaného člověka už známe – jinak bychom nemohli mluvit o rozdílech mezi „rasami“.

Naproti tomu ovšem nelze popřít ani zřejmou skutečnost, že děti Číňanů jsou zase Číňané a že dvěma černochům se narodí černé dítě. Právě nápadné vnější znaky, podle nichž se „rasy“ třídí, jsou tedy zřejmě dědičné. – I kdyby se ukázalo, že se nápadné vnější rozdíly tělesného vzhledu nedají uvést do žádné souvislosti s genetickou výbavou a jsou výlučně záležitostí „fenotypu“ (vyvinutého organismu, jedince), lidské společnosti se těchto rozdílů (a tedy ani nebezpečí rasismu) nezbaví. Evidentní rozdíl mezi „bělochem“ a „černochem“, který pozná malé dítě, se nedá zatajit, stejně jako fakt, že se tyto znaky dědí. Ani existence míšenců a přechodných typů na tom nic nemění.


Na rozdíl od poměrně určitého a zřetelně vymezitelného pojmu rasismu, který je pro nás z občanského hlediska jedině významný, je pojem „rasy“ spíše pochybný. Poněkud nešťastné pojmenování rasismu však přirozeně naznačuje nějakou spojitost s „rasou“ a k nebezpečnému směšování obou rovin přímo svádí. Proto bychom měli stručně vyložit původ a historii pojmu „rasy“, na němž se pokusíme hlavně ukázat, jak se jeho obsah ve vědě o člověku měnil, až dnes téměř zanikl.

Slovo „rasa“ se v evropských jazycích objevuje poměrně pozdě, od 16. století, a to jako pojem chovatelský. Původ slova je nejasný, poprvé se objevuje v románských jazycích. Mluví se nejprve o „rasách“ koní a psů, jako o nich ostatně běžně a bez problémů hovoříme dodnes. Podle Velké francouzské encyklopedie (1765) znamená u člověka „rasa“ totéž co urozenost, dobrý původ. Francouz Bernier (1684) rozlišil ve svých cestopisech „europidní, negridní a mongolidní plemeno“ a toto rozlišení lidských plemen čili poddruhů převzal i K. Linné (1758). Německý antropolog Blumenbach (1795) rozlišuje rasu kavkazskou, mongolskou, habešskou, americkou a malajskou, což se pak v drobných modifikacích dlouho udržuje.

Kolem roku 1800 vznikl velký spor „vědy s biblí“; v opozici proti biblickému líčení o společném původu člověka od (jediného) Adama někteří vědci tvrdili, že každá z lidských ras vznikla odděleně a jinde, že se tedy lidstvo dokonce rozpadá na několik různých druhů. Přes odpor zejména německých filosofů (Herder, Hegel), kteří hájili jednotu lidstva, hraje pojem rasy velkou roli po celé 19. století. Všude po Evropě i v USA vznikají „antropologické společnosti“ a antropologie se vymezuje jako studium lidských ras, jistě také v souvislosti s koloniální expanzí evropských států. Vědecká antropologie zavádí různé způsoby měření lebek, někdy zneužité k „důkazům“ o nadřazenosti bílé rasy. Právě přesná měření ovšem zpochybnila představu o přímé souvislosti např. mezi velikostí mozku a intelektuálními schopnostmi člověka: Turgeněvův mozek vážil přesně dvě kila, mozek A. France nebo W. Whitmana byl však téměř poloviční. Darwin, Wallace i Haeckel uvažovali o vývoji ras a když se prosadila přesná biologická definice druhu (schopnost křížení s plodnými potomky), staly se z ras poddruhy. Jejich počet však stále rostl a někteří němečtí antropologové rozlišovali až 30 různých ras.

Mezitím se pojem rasy stal také předmětem širších úvah a Francouz Gobineau (1853) varoval před míšením ras. Smíšené sňatky už dávno předtím zakazovaly některé státy USA a kolem roku 1900 byla sexuální promiskuita hlavní záminkou pro lynčování černých. Vývojové a hodnotící řazení ras (vyšší a nižší, primitivní a civilizované) je v té době i mezi vědci běžné a připravuje vznik společenského rasismu. Darwinův synovec Francis Galton zavedl pojem „eugeniky“ (1883) a aplikoval tak chovatelské představy na lidskou společnost. Teprve v Hitlerově Německu se však stal rasismus – podporovaný i řadou vědců – cílevědomou státní ideologií s těmi hrůznými důsledky, jimiž jsme tento výklad začali. I nacisté však k tomu museli pojem rasy znásilnit a zneužívat záměn mezi fyziologickým a kulturním pojetím „rasy“: zřetelné vnější znaky „židovské rasy“ se nikdy nepodařilo stanovit a nacističtí strážci rasové čistoty se řídili jednak podle fotografií a svých dojmů, jednak podle osobních dokladů podezřelých. Pronásledování Židů se však neomezovalo jen na Německo a okupované země, ale bylo běžné i v SSSR a jinde.


Rasismus, jak jsme viděli, je společenský a kulturní jev, který má s „rasou“ málo společného. Souvisí spíše s xenofobií, odporem k cizím a odlišným; takový sklon možná lidské společnosti sdílejí se společenstvími různých živočichů. Lidé se slabým osobním, kulturním a společenským zakotvením totiž opírají svoji identitu o shodu celé skupiny (např. kmene); necítí se jako osoby, jako „já“, nýbrž jako „my“. Pak se jim může zdát, že odlišní lidé tuto identitu ohrožují.

Tím není rozhodně řečeno, že by rasismus byl snad „přirozený“, představuje však vždycky určité nebezpečí. Základní podmínkou pro vypuknutí rasismu jsou silná společenská napětí, krize, nouze a frustrace. Ohrožení a znejistění lidé hledají „vnitřního nepřítele“, jímž se nejsnáze stává nějaká málo oblíbená a zřetelně odlišená menšina. Pokud je navíc nějak společensky znevýhodněna, může vzniknout i dojem, že je to důsledek její „podřadnosti“. K takovému „důkazu“ stačí i docela jemná manipulace: tak běžné testy inteligence jsou ve skutečnosti přizpůsobeny standardům moderních společností a předpokládají určité dovednosti, lidem z jiných prostředí často zcela cizí.

Vznik rasismu silně podporují masové migrace, kdy do více méně stabilizovaných společností přichází velké množství lidí, zvyklých žít odlišným způsobem. Také sociální nejistoty, malá přizpůsobivost menšinových skupin, ostrá konkurence o pracovní místa a jazykové bariéry přispívají ke zostření rasistických nálad. Prevence rasismu by měla začít výchovou k toleranci a seznámením s lidskou rozmanitostí. Měla by podporovat vzájemné styky a bližší poznávání mezi skupinami, ale také důsledné vyrovnávání vzdělávacích příležitostí a sociálních možností fakticky znevýhodněných menšin. Konečně by měli rodiče, učitelé i vychovatelé dávat dětem zřetelně najevo, že rasismus je projev primitivní nevzdělanosti a že jím osobně pohrdají.


Velmi proměnlivou a těžko uchopitelnou povahu rasismu lze dobře ilustrovat na současné české společnosti. Projevy rasismu se zde vyskytují ve vztahu k několika velice odlišným skupinám a mají také různou podobu. Společné je jim jen automatické skupinové podezření a nepřátelství.
Nejčastěji vůči Romům, zejména pokud jsou hůře společensky přizpůsobeni, v sociálně nevýhodném postavení (nezaměstnanost, početné rodiny, špatné bytové podmínky apod.), mají jazykové potíže, případně pokud jejich způsob života působí sousedům nesnáze. Rasismus tkví v tom, že se případné špatné zkušenosti s jednotlivci automaticky přenesou na všechny Romy a šíří jako fámy (včetně údajů o „národnosti“ pachatelů drobných trestných činů ve sdělovacích prostředcích atd.). Tato špatná pověst všechny Romy trvale poškozuje a upevňuje nebezpečnou společenskou bariéru – např. v podobě pověstné zdi v Matiční ulici. I při drobných incidentech pak bývají dokonce i státní orgány předem zaujaté, protože domněle „vědí své“.

Velmi odlišnou povahu mají rasistické nálady vůči Židům, kteří se fyzicky nijak neodlišují (i když se rasisté vždycky pokoušeli obraz „Žida“ vytvořit) a jen z malé části se sami oddělují nábožensky a kulturně. Skupinu tvoří jen v pohledu rasistů, kteří se domnívají je poznat podle obličeje, jména, případně podle údajně „židovského“ chování. Vydělování Židů jako zvláštní skupiny je jednak pozůstatek staleté tradice, kdy je evropské společnosti různě pronásledovaly a šikanovaly kvůli náboženství a bránily jim v plné účasti na společenském životě (zákazy a omezení pobytu či povolání, majetková omezení apod.). Ještě víc je však antisemitismus v současné době hanebným pozůstatkem nacistické propagandy a pronásledování, která ovšem na předchozí předsudky navázala, jako ostatně později i stalinské represe. Vůči tradičnímu (náboženskému) antisemitismu by učitel měl vědět, že vinu na smrti Ježíše z Nazareta rozhodně nelze připisovat „Židům“, zejména proto, že Ježíš sám byl Žid. Vůči častému klišé o Židech jako lichvářích by měl vědět, že v době, kdy Židé nesměli vlastnit půdu, museli si hledat jiné způsoby obživy, například v obchodě, svobodných povoláních atd. a byli také více závislí na vzájemné solidární pomoci. Skutečným motivem antisemitismu bývá dnes nejčastěji závist a komplex méněcennosti.

Projevy rasismu vůči lidem fyzicky nápadně odlišným (afričanům, Vietnamcům, Číňanům) mají nejblíž ke klasickému rasismu, faktické motivy bývají zase závist vůči úspěšnějším konkurentům a komplexy méněcennosti.

Rasismus a jeho projevy – Bakalářská práce: https://is.muni.cz/th/gx2tg/Rasismus_a_jeho_projevy.pdf

Jsou Češi rasisté?

Často si pokládám otázku, jsou-li Češi rasisté. A odpověď je, jak už to tak bývá, zcela jasná. Jsou. A takovým prvním signálem, že velké procento Čechů lze skutečně rasisty nazvat, pro mne bylo to, že většina z nás často vypráví nebo se alespoň zasměje vtipům, které naráží na Romy. Ať už na to, že nepracují, nebo na to, že kradou a kdovíco ještě. Takové vtipy jsou ale podle mého názoru špatné a nemístné. Někteří Romové sice doopravdy nepracují, ale i tak nemůžeme všechny házet do jednoho pytle, neboť i mezi Romy se najdou hodní a milí lidé, kteří jsou zaměstnaní. Chyba toho, proč Romové nepracují, není v nich, ale v tom, jak je nastavený celý systém. Proč by měl takový člověk pracovat jako otrok za 12 tisíc korun měsíčně, když za předpokladu, že se nahlásí na úřadu práce a má několik dětí, bude pobírat tisíc třicet? Vy byste měli nějakou motivaci pracovat nebo cokoliv dělat, pokud byste pobírali více peněz za nicnedělání?

Dalším příkladem rasismu je časté označování občanů vietnamské národnosti za “ťamany”. A každý si hned představí obchod s levným a nekvalitním zbožím. Jenže proč? Jen se zamyslete nad tím, co byste bez nich leckdy dělali? I když na ně spousta lidí nadává, nikdo by si nechtěl kupovat obyčejné rifle za pár tisíc, když si je může koupit za stovku. A radši nebudu ani jmenovat, jaké narážky používají Češi na černochy.

Zkrátka a dobře, Češi jsou velmi rasistickým národem. Samozřejmě neříkám, že všichni, ale spousta lidí, které znám, jsou proti romskému nicnedělání i proti levnému a nekvalitnímu zboží.

Zdroj: DreAmeR

Tento text byl zkopírován ze serveru: https://www.cesky-jazyk.cz/slohovky/zamysleni/jsou-cesi-rasiste.html#ixzz6QNPzazI7

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *