Transky: Muži, ženy …obojí?

Lidí, trpících pohlavní úchylkou zvanou transsexualita je v celosvětové populaci necelé jedno procento. Mám tím na mysli ty, kteří se opravdu cítí být jedinci opačného pohlaví, nikoli malou část homosexuálů, kteří si tak vydělávají v “uličkách lásky”. Následující tři příběhy vás možná přesvědčí o tom, že mít dvě pohlaví není vůbec nic jednoduchého…

Vědec na rozcestí

Ing. Milan Prokeš není vůbec žádný mladík, je mu dvaapadesát let. Je stále ještě ženatý, má dva dospělé syny a jednu dceru. Pracuje jako vědecký pracovník. Před časem po dlouhém váhání dospěl k důležitému životnímu rozhodnutí – podrobit se komplikovanému procesu, po kterém se z něho stane žena. Já se s ním setkal právě v mezidobí mezi dvěma fázemi, kdy změny na něm už byly více než patrné, nicméně stále ještě zůstával, jak po stránce fyzické, tak i zákonné, příslušníkem svého pohlaví.

Já měl odmalička daleko blíž k ženám než mužům. Možná na tom měla svouzásluhu” i má matka, která si moc přála mít holčičku. Když se jí to nepovedlo, kompenzovala si svůj “nezdar” tím, že mě v ranném dětství občas převlékala do holčicích šatů. Vzpomínám si, že jsem se v nich cítil tenkrát trochu divně, ale zase ne nijak moc. To byl jen takový prvotní impuls, který zase zmizel. Jinak moje výchova ani chování v ničem nevybočovaly z obvyklé normy, ani v dospívání ne.

S první dívkou jsem si něco začal stejně jako většina kluků tak kolem šestnácti, ale to bylo spíš takové nevinné chození. Kromě líbání a nějakého menšího osahávání k ničemu vážnějšímu nedošlo. Ani jeden z nás o to příliš nestál, nebyli jsme na to ještě dost zralí. O panictví mě připravila asi až o rok později jiná dívka, ze které se později stala moje manželka. Brali jsem se když mi bylo pětadvacet a jí o dva roky méně, ale ne proto, že by byla těhotná. Dítě se nám narodilo dva roky poté, další dvě následovaly přibližně ve stejném časovém intervalu.

Naše manželství bylo zcela nekonfliktní a harmonické. Normálně jsme spolu spali, i když ne každý den dvakrát, protože ani jeden z nás nebyl na sex nějak zvlášť vysazený. Jediná drobná neobvyklost snad spočívala v tom, že mě na rozdíl od mnoha jiných mužů vyloženě bavili všechny takzvané domácí práce včetně nákupů, žehlení, praní. Manželka to celkem logicky oceňovala, měla víc času sama na sebe. Mohla chodit často ke kadeřníkovi a vůbec se starat o svůj zevnějšek více, než ostatní zaměstnané ženy.

Muž, který chce být ženou

Taky mám rád kolem sebe pořád čisto a pořádek, až mě někdy všichni v okolí říkali, že to s tím věčným úklidem přeháním. Děti si ze mě kvůli tomu všemu dělaly legraci. Dostal jsem od nich přezdívku “indiánská babička”, podle filmu S tebou mě baví svět, kde podobného muže hrál Julius Satinský. Já totiž také chodil po bytě v domácím oblečení a se zástěrou kolem pasu.

Občas mě napadlo, že jako žena bych byl asi daleko šťastnější, ale nějak mě nenapadlo, že by se s tím dalo něco dělat, takže jsem na to vždycky přestal myslet.

Když i nejmladší syn opustil předloni rodné hnízdo, zůstali s manželkou sami. Byla to pro ně velká změna. Odpadly povinnosti, najednou měli na všechno strašně moc času. Tenkrát se mu náhodou dostal do ruky časopis, ve kterém byl otištěn článek o muži, který se nechal “předělat” na ženu. Velice ho zaujal. Poprvé začal uvažovat o možnosti, že by podstoupil totéž. Sehnal si víc informací o tomto problému a nakonec se odhodlal navštívit sexuologa.

Já dlouho váhal, jestli vůbec má cenu tam jít. Stejně jako většina lidí jsem měl v tomhle směru předsudky. Stále je dost rozšířený názor, že ten, kdo chodí k sexuologovi je perverzní úchylák. Nakonec to ale nebylo tak strašný, hlavně díky tomu, že v ordinaci seděl moc fajnovej doktor. Když jsem se mu svěřil se svým problémem, podrobil mě několika psychologickým testům, po nich následovaly další vyšetření.

Asi po měsíčním maratónu všech možných zkoušek došel pak došel ke stejnému závěru jako já. Tím, že zcela bezvýhradně potvrdil mé transsexuální zaměření, teprve začaly věci nabírat ten správný směr. “Prvotní úvaha zněla – co teď dál? Tady nejde jen – nebo spíš v mém věku už vůbec nešlo – o sex, ale o mé osobní pocity. Když začnete sám nad sebou uvažovat a hodnotíte se objektivně, přijdete na spoustu věcí. Já věděl určitě jedině to, že už v mužském těle dál být nechci.

Manžel nebo manželka?

Nejdřív se to všechno pochopitelně dozvěděla manželka. Nemohla tomu uvěřit, člověk se jí ani nemůže divit. Přijdete po pětadvaceti letech manželství domů a řeknete: “promiň, ale mě už nebaví žít s tebou jako muž se ženou, protože chci být žena stejně jako ty.” Měla z toho obrovský šok, který později vystřídalo překvapení a snaha odradit mě od mého úmyslu. Moje rozhodnutí však bylo naprosto pevné. Ani děti ho nepřivítaly zrovna radostným jásotem, což se ovšem taky dalo čekat.

Jenže já si stále víc uvědomoval, že teoreticky před sebou mám ještě dvacet nebo i třicet života. Nechtěl jsem je prožít stejně jako doposud. Moje touha zkusit být opravdovou ženou, pro mě byla – a dodnes stále je – ze všeho naprosto nejdůležitější. Klíčové ovšem zůstávalo, zda lékaři celý ten proces zakončený operaci doporučí, což nebylo vzhledem k mému věku tak úplně jasné. Nakonec rozhodli, že vzhledem k dobrému zdravotnímu stavu k ní může dojít.

Když se někdo rozhodne pro změnu pohlaví, neznamená to jen operační zákrok. Ten je až tím úplně posledním krokem. Kromě hormonální léčby musí absolvovat mnoho – často komplikovaných – právních úkonů. Včetně nového příjmení a jména. Obojí si může sám vybrat…

Těch změn, které mě čekaly a ještě čekají je celá řada a mohu vám říct, že hodně z nich není moc příjemných. Na některé jsem byl připraven, na jiné ne. Nové jméno bylo tou nejmenší komplikací ze všech. Prakticky jsem si nechal svoje, jen některá písmena jsou seřazena v poněkud odlišném pořadí. Vlastně jde o takový anagram. Daleko obtížnější bylo vyřešit další vztahy v rodině.

Změna je život

Moje žena to nejdřív dlouho brala jen jako chvilkový úlet či omyl. Když ovšem po čase viděla, jak mi po těch všech práškách a injekcích rostou prsa – už teď mám trojky – změnila názor. Přesto se zatím rozvést nechce. Možná čeká, že si to ještě rozmyslím, ale to se plete. Také na pracovišti si toho lidi pochopitelně všimli, ale tam to proběhlo víceméně bez komplikací. Ve vědeckém ústavu jsou lidé zvyklí na ledacos. Možná si ze mě někteří kolegové dělají po straně srandu, to mi však vadí ze všeho nejméně.

Klíčové pro mě je najít někoho, s kým bych mohl žít a tím už ve svém věku vůbec nemyslím jen na postel. I když na druhou stranu nepopírám, že bych sex, až budu mít hotovou vagínu, taky docela rád zkusil. Představuju si občas, jaké to bude a docela se na ten okamžik těším Nejdřív jsem navrhoval ženě, že bychom se mohli přestěhovat do jiného města a žít tam třeba jako dvě přítelkyně. I když si už teď spolu tak nerozumíme jako dřív, furt jsme jeden na druhého zvyklí.

Vím, zní to možná trochu uhozeně, ale podle mě tahle možnost nebyla zas tak úplně nelogická. Řekněte mi, kdo by si všímal toho, že spolu v jednom bytě bydlí dvě starší ženský? Bohužel moje manželka podobné řešení zavrhla jako pro ni zcela nepřijatelné. Já však ke svému životu nutně potřebuji životního partnera, nejsem samotářský typ. Teď jen, kde ho sehnat. Vzhledově jsem jako chlap zcela průměrnej a obávám se, že ani v ženském provedení nebudu nikterak zvlášť atraktivní.

Myslel jsem i na seznámení přes inzerát, ale na to budu muset počkat až bude všechno kompletně hotové. Zatím je stále ještě vidět, že jsem muž, i když ten rozdíl je stále menší. Například mi už úplně přestaly růst vousy, atd. Často si říkám, jestli mi to za to všechno stojí, ale mé pocity jsou pro mě nejdůležitější. Padesát let jsem byl mužem jen navenek, teď chci být jen tím, čím se cítím, a to je zcela jednoznačně žena. Přes všechny komplikace, co mám za sebou i ty, které mě ještě čekají. Asi nejvíc se bojím té závěrečné operace, i když doktoři mi říkají, že udělat umělou vagínu je pro ně dneska hračka. Doufám, že mají pravdu…

Pomíchané geny

Zatímco u inženýra Prokeše nejde příliš o sex, spíš o jeho pocity, v druhém případě je tomu jak už to tak bývá přímo naopak. Pro šestadvacetiletého Martina V. se jeho úchylka stala téměř živobytím…

Já pocházím ze Slovenska, od Michalovců, ale v Praze budu už skoro deset let. U nás v rodině jsme to měli nějak pomíchané. Pánbíček, když nás dělal, se u toho asi musel dobře bavit. Rodiče jsou sice celkem normální, ale při narození se nám nějak pomíchali geny. Moje starší sestra si už jako dítě nejraději hrála s klukama, bavil jí i fotbal, hokej a všechny vyloženě chlapecké hry. Taky bezvadně uměla střílet prakem a já nevím co.

Měla kliku, že z toho postupem času – teda na rozdíl ode mě – vyrostla. Dneska má tři děti. Já zase byl nejšťastnější, když jsem si mohl hrát s jejíma panenkama, oblékat je, česat a různě upravovat. Dodnes se strašně rád převlékám, většinou tak třikrát, čtyřikrát denně. Mám několik desítek šatů, pochopitelně převážně dámských. To ale trošku předbíhám. Už od dětství jsem se ve skrytu duše považoval za holku. Ségra pro mé záliby měla porozumění a ráda mi půjčovala své věci, hlavně sukně.

Ve svém pokojíčku a všude, kde mě nemohl někdo vidět,jsem nosil ženské oblečení. Tajit tyhle sklony mě postupně dělalo čím dál větší potíže. Nerad se přetvařuju, ale jinak to nešlo. Na vesnici a zvlášť slovenské, by tohle nikdo absolutně nepochopil a já nechtěl ublížit našim ani sám sobě.

Panenství nebo panictví

Já dospíval sexuálně i duševně poměrně rychle. Už v patnácti mi bylo úplně jasný, že nebudu úplně normální. Neměl jsem ale o svém zaměření dostatek informací. Vůbec mě nenapadlo, že to je celoživotní úděl a ne jen chvilkový rozmar. Moje tušení se pak poměrně brzo potvrdilo, a to celkem zvláštním způsobem. V té době ségra sbalila jednoho moc hezkýho kluka, Ondru.

Protože ji ale naši v těch telecích letech poměrně hlídali, přidělili mi úlohu osobního hlídače, který měl za úkol chodit na rande s nimi a dohlížet, aby nedošlo k něčemu nepatřičnému. Nejdřív je to trochu štvalo, ale pak si zvykli. Když začaly s důvěrnostmi já se vždycky jakoby otočil, ale koutkem oka jsem je šmíroval. Mě tahle úloha jakési gardedámy docela vyhovovala, protože se mi Ondřej začal moc líbit, ale ne jako kamarád jestli rozumíte.

Štíhlej kluk, přesně můj typ. Já najednou toužil být na sestřiným místě, chtěl jsem, aby mě líbal místo ní, prostě mě čím dál víc sexuálně přitahoval. Při masturbaci jsem myslel jen na něho, jak mu to dělám pusou a podobně. Tenkrát zrovna dávali film Tootsie, kde hrál Dustin Hoffman ženskou. Najednou se mi makovici rozsvítilo. Proč bych to, co on, nezkusil také?

Já věděl, kam naši schovávají peníze, takže nebyl problém vzít si tajně pár stovek. Ve městě jsem za ně nakoupil líčidlo, nějaké ty šminky a taky jedny šaty. Převléct se za holku netrvalo zas tak moc dlouho. Stačilo si natupírovat a upravit vlasy – já je už tehdy nosil dost dlouhé – a vhodně se nalíčit. Nešlo o nic těžkého. Pomáhalo mi to, že mám vkus a instinkt pro to, co mě sluší.

Ségře jsem nakukal, že mě potkal Ondra a vzkazuje ji, že dneska nemůže přijít, protože musí doma něco dělat a vydal se na schůzku místo ní. Ten docela valil oči, ale bylo vidět, že se mu líbím. Já si pro něho vymyslel jinou historku. O tom, že jsem jako sestřenice z venkova, která přijela na návštěvu. On se ihned nabídl, že mi ukáže okolí vesnice. Došli jsme k nedalekému rybníku, kde bylo na jednom místě husté křoví a tam si sedli do trávy. Já ho okamžitě začal vášnivě hladit a líbat. Bylo jasný, že nemůžu čekat na jeho iniciativu, protože by ten podvod mohl lehce odhalit. Na prsa mi šáhnout nemohl, protože neexistovaly a kdyby zajel mezi nohy, našel by tam asi něco jinýho, než čekal…

Světla velkoměsta

Moje hlava se zvolna přesunula do míst, kde měl slipy. To nečekal, ale o to víc ho moje iniciativa potěšila. Ségra mu toho totiž moc nedovolila, takže byl ještě úplnej panic – stejně tak jako já. Moc se mi to líbilo a jemu taky, takže došlo ještě k několika dalším reprízám. Pro mě bylo výhodné, že měl u toho pokaždé zavřené oči, takže jsem se jednou nenápadně mohl udělat s ním. Vzhledem k mé nadrženosti nebylo potřeba si ho honit, stačilo na něj jen sáhnout.

Vzpomínka na tuhle scénu mi pomáhala při masturbaci ještě několik měsíců. Nejraději bych ji ještě párkrát zopakoval, ale to by bylo příliš riskantní. Ono už stačilo, že se Ondra každého z rodiny vyptával na neexistující sestřenici! Smířil jsem se rychle se svoji orientací, mé mládí se myslím ukázalo být jako výhoda. Nikdy jsem neměl žádné deprese, výčitky svědomí nebo sebevražedné choutky, jak píšou ty přiblblí psychiatři.

Pro Martina byla první milostná zkušenost určující. Možná až příliš brzy poznal, že jeho “holčičí záliby” nebyly jen nevinné dětské hry. V šestnácti letech, kdy se vyučil v dvouletém zemědělském oboru, ihned odešel z domova. Zamířil -jak bývá zvykem u mnoha přespolních – do naší stověžaté matičky, kde se velice rychle etabloval.

Vzal jsem všechny možný šminky, od našich si opět “vypůjčil” pár stovek a hurrá do života. Největší problém byl ze začátku s bydlením. Nepatřím typům, kterým by nevadilo spát někde v parku nebo na nádraží. Naštěstí stačilo zajít do jednoho gay podniku. Tam po mě okamžitě začal celej lokál šílet. Já v holčicím převleku vypadal tak na osmnáct, ale jako klukovi by mě nikdo nehádal víc než patnáct. Vybral jsem si jednoho sympaťáka a nabídl mu výměnu – sexuální služby za přechodný podnájem. Jemu se ale nelíbilo milování v dámském převleku, takže naše známost brzy skončila.

Já ovšem také mezitím přišel na to, která bije a začal se víc osamostatňovat. Protože jsem musel být z něčeho živ, napadlo mě spojit příjemné s užitečným. Ne, že bych se prodával každému na potkání, to určitě ne. Moji klienti musí mít jistou úroveň. Moje výhoda je, že mám hezký dlouhý nohy, dost slušnou postavu a hlavně přírodní blond vlasy až na ramena. Tahle kombinace se líbí většině mužskejch. Další moje plus je, že nabízím komplexní služby vhodně hned pro několik druhů lidí.

Za prvé pro homosexuály, které vzrušuje anální sex s klukem v ženských šatech. Tady ale záleží na velikosti jejich penisu, vůbec nestojím o to, nechat si kvůli pár tisícům natrhnout konečník.

Za druhé pro bisexuály nebo páry provozující grupen sex. Tyhle nabídky mívám nejčastěji a jsou taky nejlíp placený, protože beru peníze ode všech zúčastněných.

Za třetí můžu v případě nouze provozovat i běžnou pouliční i pokojovou heterosexuální prostituci. Vždycky v těch případech říkám, že mám menstruaci, takže jim to můžu udělat jen rukou a pusou. Nevadí jim to. Jenom jednou se mi stalo, aby někdo zjistil, jak to se mnou opravdu je. Vousy mi skoro nerostou. Ostatně většina blonďáků se holí jen občas. Já navíc už od patnácti věděl, jak to se mnou je, takže jsem na ně cíleně používal místo strojku depilátor.

Naučil jsem se taky podle potřeby potlačovat erekci a umím i nenápadně schovat penis mezi stehna, takže nikdo při letmém dotyku přes šaty – a víc nikomu nedovolím – nepozná o co go. Skoro všichni hetaráci, co mě jakoby “přefikli”, tak dodnes vůbec nevědí, že ten, s kým spali, nebyla žádná holka, ale kluk, který ho má možná většího než oni. Teď už ovšem dělám na ulici jen zcela výjimečně. Mám dost rozvětvenou zahraniční klientelu a pěkně zařízenej byt, takže něco podobného nemám zapotřebí. Nejvíc za mnou jezdí bisexuální Holanďani a Angličani, někdy i manželské páry!!

Krásná Marcellina

V homosexuálním světě se ale přesto vždycky cejtím nejlíp. Tam se nikdo o nikoho moc nezajímá, nemusím nikomu nic vysvětlovat. Dostal jsem přezdívku Marcellina. Moc se mi to jméno líbí a jiné už prakticky nepoužívám. Je ovšem fakt, že já pro drtivou většinu gayů nebyl moc přitažlivej, protože je víc vzrušujou kluci, ne holky, i když jenom převlečený. To by si rovnou mohli pořídit “originál”. Pokud má někdo z nich výjimečně zájem, tak jde spíš o orální sex než anální.

Ten nakonec upřednostňuju i já. Budu se takhle živit pokud nebudu mít tolik peněz, abych byl do smrti finančně zabezpečnej. To podle mého názoru znamená mít na kontě tak nejmíň deset milionů. Za takovejch pět, maximálně deset let bych to mohl ušetřit. Kromě nájemného mám jen minimální spotřebu. Cigarety nekouřím, alkohol piju jen příležitostně a pokud ano, platí ho někdo jiný. To je také důvod, proč si zatím nechci nechat udělat operaci, i když třeba teď už si na sebe pánský věci skoro vůbec neberu. Doma, i všude jinde, chodím jen v sukni, šatech či kostýmku a také zásadně v lodičkách. Abyste tomu rozuměl, jako žena bych ztratil půvab pro spoustu svých pravidelných zákazníků.

V poslední době začíná podobným stylem jako já šlapat pár homosexuálů. Většinou ti, kteří jsou v tom prostředí natolik proflákli, že by si o ně nikdo neopřel ani kolo. Znám dva, co chodí do Perlovky v ženským oblečení. Ne, že by pro mě tenhle odpad znamenal nějakou konkurenci. Štve mě jen, že by mi někdy v budoucnosti mohli zkazit ceny. Třeba za grupáč, za který já chci od všech dohromady nejmíň tři sta, ale spíš pět set marek, si oni klidně vezmou pade. Taky mi vadí, že u toho nemůžou – na rozdíl ode mě – absolutně nic prožívat. Jenom hrajou divadlo.

Já se cítím být zcela jednoznačně ženskou. To, že mám jednu přebývající mužskou součástku a některé, co bych potřeboval, mi zase schází, na tom nemůže nikdy nic změnit. Sice se živím jako prostitut (ka), nevidím však vůbec nic špatného v tom, dělat co mě baví a ještě k tomu za to dostat dobře zaplaceno. Nic nepředstírám. Až tohle všechno skončí, zažádám si o operaci na změnu pohlaví. Vdám se a budu žít úplně normálním životem. Možná bych se svým budoucím manželem mohl adoptovat dítě. Myslím, že budu schopen být dobrou matkou!!

Většina lidí zaměňuje transsexuály za transvestity. Mezi nimi je však velký rozdíl. Transsexuál se nepřevléká proto, že ho to baví, ale proto, že se skutečně cítí být osobou druhého pohlaví. I když je to pro někoho možná těžké pochopit…

Žena, která chtěla být mužem

Zatím, co u předchozích příběhů jsem musel jejich aktéry pracně vyhledávat a poté ještě přesvědčovat, aby mi ho vyprávěli, třetího mi přihrála šťastná náhoda. Chodí totiž do stejného fitcentra jako já. Shodou okolností jsem mu mezi cvičením vyprávěl o své práci a tématech, na kterých pracuji. Když pak padla řeč na transsexualitu, mnohoznačně se usmál a zeptal se, jestli o tom nechci slyšet zajímavou story. Takže tady je…

Fotbalistka roku

Vladimír D. Zdaleka má štíhlou, ale vypracovanou postavu, jemný obličej s nápadnými dívčími rysy. Pracuje jako architekt, patří k té lépe situované vrstvě obyvatel. Při svém vyprávění si často pletl mužský a ženský rod, což jsem nakonec v textu ponechal beze změn, protože jde podle mého názoru o celkem roztomilou zvláštnost.

Jsem z malého, asi dvacetitisícového města v Čechách. Mám dva bratry, jednoho o dva roky staršího, druhý se narodil současně se mnou, jelikož jsme dvojvaječná dvojčata. Je tedy nasnadě, v jaké atmosféře se odehrávalo mé dětství. Mužskou převahu v rodině bohužel doplnilo i to, že maminka zemřela na rakovinu v mých sedmi letech. Nejdřív mi strašně scházela, to je jasné, ale postupem času jsem na ni začala trošku zapomínat. Táta nás pak vychovával sám – a dobře. Oba bráškové jsou taky moc fajn, nikdy mě nešikanovali nebo něco podobného.

Kdybych si chtěla jako ostatní hrát s panenkou, nic mi v tom nebránilo, jenže já o ně nikdy neprojevila zájem. Mužský svět se mi zdál daleko pestřejší. Je sice pravděpodobné, že kdybych vyrůstala v jiném prostředí, bylo by to úplně jiné, ale takhle mě víc než vyšívání bavil fotbal, hokej, lezení po skalách a podobně. Bráchové a pak i kluci z jejich party si časem zvykli na holku ve svém středu. Brali mě však vždy a ve všem jako rovnocenného partnera. Musela jsem prostě dokázat to samé, co oni. Nešlo to lehce, ale zase to bylo o něčem. Třeba chování mých spolužaček mi připadalo hrozně povrchní. Každá furt jen šílela po nějakých zpěvácích a hercích a chichotala se každý blbině.

Tak to šlo až do puberty. V šestnácti jsem se na radu kluků přihlásila do ženského fotbalového oddílu. Po krátkém období mezi dorostenkami – tam mě to vůbec netěšilo, protože to byly takový hloupý husičky – si mě vyhlédl trenér dospělých. Tím začala má úspěšná, leč bohužel krátká sportovní kariéra. Kdyby nepřišlo o dva roky později komplikované zranění menisku a já nemusela skončit, dostala bych se určitě až do reprezentace. Můj tehdejší život se skládal z tréninků a zápasů. Mezitím jsem chodil do školy, takže na nic jiného nezbýval čas a na něco – třeba na sex – nebyla ani chuť.

Katastrofální milování

Prvního kluka jsem sbalila po maturitě. Byl hezkej, ale stejně mě moc sexuálně nevzrušoval. Já hlavně chtěla zkusit jaký to je, ostatní holky v mančaftu se furt bavily o tom, co kdo umí v posteli. Mně bylo trapný, že o tom nic nevím. První milování skončilo naprostou katastrofou a stalo se zároveň rovněž mým posledním – tedy s klukem. Připravit o panenství jsem se sice ještě nechala, přestože mi to bylo vyloženě protivné. Ne kvůli bolesti. Já se cítila strašně poníženě tím, jak ně mě ležel. Protože mám logický myšlení, došlo mi, že na chlapy zřejmě nebudu. V té době jsem měla jednou v životě kliku, když mě přijali Fakultu architektury. V Praze byl život o něčem jiném. Bydlení na koleji sice nic moc, ale člověk si zvykne. Problém byl v tom, že já neměla žádné kamarády. Tady vás kluci berou jako sexuální subjekt a nestojí o přátelství, holky by o něj možná stály, ale mě se nechtělo s nima navazovat kontakty.

Kolem dvacítky také propukly naplno mé sexuální touhy. Po té zkušenosti s klukem jsem pochopitelně začala přemýšlet o tom, že bych mohla zkusit milování s holkou. Ta představa mě docela vzrušovala, jen jsem litoval, že nemám penis místo vagíny. Pak přišel listopad a s ním větší možnosti ve všech směrech – včetně sexu. Párkrát jsem zašla do podniků, kam chodí lesbičky.

U nich mi ale zase vadilo, že většinou vypadaly jako mužský. Já chtěla normální holku, ne kulturistku. Nakonec jsem – přes inzerát – na jednou přece jen narazil. Celkem to klapalo, ona byla pasivní, já vyloženě aktivní. Mohla bych teda bejt spokojená, ale já z nějakého důvodu nebyla. Líbilo se mi třeba když jsem s pomocí vibrátoru uspokojovala svou přítelkyni, ale pokud se ona snažila o totéž bylo mi to nepříjemné. Vůbec celá vagína mě spíš iritovala.

Ve třetím ročníku zasáhla do mého života náhoda. Na ulici mě oslovil kluk od nás z města, který tu studoval medicínu. Šli jsme to zapít a já mu v opici o sobě všechno vykecala. Jeho to teda nijak nepřekvapilo, on ve mě totiž nikdy neviděl holku. Vždyť já nikdy nenosil sukně! Za týden za mnou přišel. Řekl, že o mě mluvil – pochopitelně anonymně – se sexuologem.

Ten mu poradil komplexní vyšetření. S tím, že by bylo nejlepší udělat si operaci na změnu pohlaví. To mě nikdy nenapadlo, i když jsem věděl, že něco podobného existuje. Po měsíci váhání mě k němu nakonec dotáhnul. Všechny testy a různý jiný blbinky trvaly skoro půl roku. Nakonec ale splnily účel, stoprocentně se totiž potvrdilo mé transsexuální zaměření. Doktoři ovšem doporučovali ještě pár let počkat až budou všechny tělesné orgány dostatečně vyvinuté.

Operace mé dcery

Až po promoci mi řekli, že bych to teda mohla zkusit, pokud chci. Chtěl jsem. I kvůli práci. Všichni mužský absolventi školy měli místo, já ne. Začali teda do mě cpát hormony. Jejich účinek se projevil velmi brzy. Zhrubl mi hlas, pod nosem pozvolna rašil knírek, prsa se zmenšovala, i když já je neměla moc velká. Za pár měsíců už byla změna hodně výrazná. Abych ji ještě podpořil, ostříhal jsem se hodně nakrátko. Tehdy to ještě nebyla mezi holkama taková móda jako teď. Taky jsem začal chodit do posilovny, aby se mi zpevnily svaly. Pak už následovala samotná operace. Vagínu mi zašili a místo ní mi udělali takový malý penis. Na milování sice nepoužitelný, ale to jsem vyřešil úplně jinak.

Při návštěvě Holandska jsem v sexshopu narazil na “robertka”, který se dal s pomocí takového postroje připevnit na tělo. S ním pak už nebyl problém uspokojit jakoukoli ženu – ne jen lesbickou. Já už o ně stejně moc nestál. Měl jsem pak celkem dost milostných eskapád, protože můj zevnějšek opačné pohlaví vyloženě přitahuje. I když by teď už jen málokdo uhodl, že jsem předělanej mužskej, trocha té ženskosti ve mně zůstala. Třeba v obličeji mám stále ty jemné rysy. Díky tomu, že většina holek při milování zavírá oči a že nechci orální sex jsem jim vždycky řekl předem, žádná z nich nepoznala, že ho mám “umělého”.

Naopak z toho byly v sedmém nebi, protože proti vibrátoru nemá šanci ani ten největší Casanova. Já je ještě k tomu umím orálně uspokojit mnohem líp, než by to dokázal jakýkoli jiný mužský. Jako bývalá žena vím, jak to mají nejraději a také mě “lízání” vrcholně sexuálně uspokojuje. Jsem prostě pro mnohé – bez nemístného vychloubání ideální milenec. Jako chlapovi mi pak nečinilo potíže najít si zaměstnání ve svém oboru. A protože mám navíc podnikatelského ducha časem jsem si k tomu ještě založil soukromou firmu. Finačně se mi daří víc než dobře a spokojenost zakrátko zavládla i v mém soukromém životě. Vloni jsem totiž potkal jednu bezvadnou holku a poprvé v životě se naplno zamiloval. Je nejen hezká a chytrá, ale i hodná, prostě jednička. Před dvěma měsíci jsme měli svatbu. Já ji ještě předtím, než si mě vzala řekl o sobě celou pravdu. Za prvé to bylo férové a za druhé šlo o takový testík, zda o mě stojí i za těchto okolností.

Zprvu si myslela, že je to sranda. Uvěřila tomu teprve když viděla fotky z dětství a rodný list. Řekla, že mě má moc ráda a moje minulost ji nezajímá. Je to jediný člověk – teda teď kromě vás, který o mě ví pravdu. Uvažujeme o dítěti, ale nechceme adoptované, člověk přece jen neví, čí geny takové děcko zdědí. Pak mě napadla mě ideální možnost – dítě ze zkumavky, kdy dárcem spermatu bude můj vlastní brácha – dvojče. Jsme si podobný i povahově, takže budu mít prakticky vlastní dítě. Mluvil jsem s ním o tom a on souhlasí. Nevíme jenom, jestli to podnikneme tady nebo v cizině. Peníze na to když tak mám.

Je známo, kolika lidí se transsexualita týká?

Transsexualita je velmi vzácně se vyskytující úchylka, kterou u nás trpí jen zlomek populace, maximálně tak několik set nebo možná i něco málo přes tisíc lidí. Základním znakem je, že u ní dochází k rozpolcení identity. To jak psychické, tak fyzické. Zajímavým, ale snadno vysvětlitelným jevem přitom je, že zatímco všude ve světě naprosto převažují muži, kteří chtějí být ženou, tak ve všech bývalých postkomunistických zemích tomu bylo dlouho dobu přímo naopak. Důvodem byla sociologická obtížnost – i odlišnost – mužské a ženské role u nás a v zahraničí, kde mají ženy daleko snadnější život. To, že se u nás po revoluci ten poměr začíná měnit svědčí o tom, že míříme správným směrem.

Jakou úlohu mají rodinné vztahy, je možné, aby měly na vznik úchylky nějaký vliv?

Tato deviace – stejně jako všechny ostatní – je vrozená a tudíž prostředím neovlivnitelná. Je ovšem pravda, že to může negativně i pozitivně ovlivňovat její samotný průběh. Transsexualita velmi často začíná přesně tak, jak popisujete, odmítáním své sexuální role už v nejútlejším věku. Ovšem ne každá dívka, která hraje v mládí fotbal nebo chlapec, který má zálibu v sukních, musí být nutně transsexuální.

Operace na změnu pohlaví jsou novinkou nebo se u nás prováděly i za minulého režimu?

Operační zákrok, který může těmto lidem pomoci, se u nás začal dělat přibližně v šedesátých letech. Předchází mu – někdy i několikaletá fáze – kdy se pomocí hormonů tělo připravuje na tuto odlišnost.

Je celý proces přeměny složitý?

Z chirurgického hlediska se jedná o vcelku jednoduchý zákrok. Pochva se buď zašije (u žen měnících se v muže) nebo – v opačném případě vytvoří umělá. U transsexuálních žen existují pokusy o vytvoření umělého penisu, ovšem ne vždy to je možné ho udělat. Ovšem i bez něho jsou po výkonu daleko šťastnější, než kdy byly předtím. Důležitější než pouhý sex je pro ně život v roli vytouženého pohlaví. Při posuzování těchto lidí si musíme uvědomit, že jejich úchylka je celoživotní a vrozená. Není v žádném případě chvilkovým rozmarem ani něčím, co se dá naučit nebo dokonce vyléčit.

Jan Janula

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *