Ve spacáku pod širákem – v pangejtech u dálnice

Rok 1991, druhé letní prázdniny, kdy jsou otevřené hranice na “západ”. Je mi 16, mému prvnímu příteli 21.

Odjíždíme autostopem – ano, tehdy se normálně stopovalo a řidiči normálně poutníky nabírali – přes Německo do Francie. Máme mapy, buzolu jsem nechal doma, protože se budeme orientovat hlavně podle sjízdných cest. Plán je Bretaň, zámky na Loiře, Provence, Paříž a všechno, co se nám po cestě namane. Plán není do kamene tesaný. Záleží na tom, kam pojedou řidiči, kteří nám zastaví.

Peněz je jen na skutečně nezbytné výdaje – na zádech bágly, v nich spacák, pár hadrů na převlečení a přepírání, vařič na pevný líh, ešus, lžíce, sušený polívky, sušený mlíko, ovesný vločky, čaje, sušený všechno, aby se to moc neproneslo. Kupujeme jen nejlevnější bagety a cvičíme si výslovnost při nejpoužívanější větě: “Avez-vous de l’eau potable s’il vous plaît?”

Mobilní telefony jsou zatím jen rekvizity ze sci-fi povídek, na volání domů z telefonních automatů nemáme peníze, rodiče se musejí smířit s tím, že nás tak na 14 dnů až tři týdny, možná měsíc (podle toho, jak to pojede) neuslyší ani nebudou vědět, co s námi je. Pohledy dostanou dva, jeden z Bretaně a jeden pak z Paříže, to jim musí stačit, aby věděli, že žijeme. Foťák – ještě sovětský ZENIT – je těžký a “vzácný”, filmy citlivé a drahé, neberu, rozhodnu se. Všechno si prostě budu muset pamatovat.

Spí se ve spacáku pod širákem – v pangejtech u dálnice, v polích, za benzínkami i venkovskými kapličkami, v parcích, občas u někoho ve stodole, když prší a oni se slitují. Němečtí policajti občas zaprudí a posměšně si listují československými, ještě “socialistickými” pasy. Naopak v Paříži na Martově poli je pro všechny spící vandráky ve dvě v noci policejní budíček – budí hlavně policajtky, snad aby se vandráci tak nevyděsili – stěhují nás se spacáky přímo pod Eiffelku, kde je vidět a můžou nás líp hlídat.

Champ-de-Mars je prý v noci docela nebezpečné. V sedm ráno druhý budíček, za chvíli začnou proudit turisti a nebudou na vás zvědaví. Další ráno se probouzíme v totálně liduprázdné La Défense, byznys se ještě nerozjel, vycházející slunce rozsvěcí mrakodrapy jako lucerny a my si připadáme jako v utajeném futuristickém sídle na Marsu. Jinak škudlíme, památky a galerie vidíme jen zvenčí, stejně jsme špinaví a smrdíme, i kdybychom měli na zaplacení, asi by nás do Louvre ani do zámků na Loiře nepustili.

Desítky, možná ke stovkám různých aut, jejich řidičů, neobratných konverzací a díků, kroužkový blok a černé fixy pro psaní dalších a dalších měst, vsí, peáží. Divokými serpentýnami úzké silničky přilepené na strmé srázy Provensálských Alp nás veze dědek v hučce stařičkým Citroenem. (Taková variace na jeptišku z Fantomase.) Někam spěchá, jede těmi zákrutami dobře stovkou, směrem i protisměrem, vždycky, když se proti nám vynoří auto, křikne “Mon Dieu!”, strhne volant a my se už vidíme štandopéde o sto metrů níž rozmlácení o skálu. Zvracíme, až když nás vyloží u jednoho ze vstupů do Grand canyon du Verdon.

Sestupujeme dolů a noc v kaňonu s divoce hvězdným nebem je jedna z nejkrásnějších. Pak moře, tak vzácné, tak návykové. Noc na opuštěné pláži, probuzeni nějakým cukáním batohů pod hlavou – u hlavy kudla, snaží se přeřezat provazy, kterými jsou batohy na noc svázané a přivázané k zápěstí. Naštěstí stačilo vyskočit a zařvat – dvojice výrostků prchá do tmy, my se klepem jak osiky. Ne, o tomhle rodičům vyprávět radši nebudeme.

Trochu si oddechnu, že Petr tentokrát projevil odvahu. Jinak celou cestu skuhrá jako neopeřený bejby, je o pět let starší, ale rozhodovat a táhnout musím já. Hodně se hádáme, dvakrát se rozejdeme a užuž si jedeme po svých, ale jsme na sobě závislí a tak se učíme usmiřovat. První vztah, první dobrodružná cesta světem, první prověrka odolnosti a důvěry.

Po návratu se s ním rozcházím, i když to není vůbec jednoduché, nikdy jsem to ještě nedělal. Vůbec to nechápe – další důvod, proč si jít každý po svém. Sám se divím vlastní pevnosti a odhodlání, co když už nikoho nikdy nepotkám? Ale je rok 1991, je mi teprve 16 a potkám toho a jich ještě velikou spoustu.

Brzy se naplno rozjede mobilní a digitální boom a někdy v budoucnosti, třeba tak v roce 2020 (dožiju se ho vůbec?) budou šestnáctiletí nechápavě vrtit hlavou a dobrou polovinu z mých vzpomínek vůbec nepochopí.

Janek Růžička