Svatá Anna samotřetí

autor: JQr

„Vy s těma vzorama naděláte!“, zívl si ve středu odpoledne Buzz, uvelebený na mém pravém rameni, poté, co nějaký spořádaný maloměšťák v propoceném manažerském mundúru bez omluvy, zato s trapnou sprosťárnou na rtech, prakticky skopl dva školáky ze schůdků do tramvaje, protože prostě musel být všude první. Poznamenal jsem, že by mě moc zajímalo, jak se chovají k druhým jeho děti, má-li jaké.

Jak v rodině, má-li jakou, naplňuje ideál mužského otcovského vzoru. Buzz (ten nevypočitatelný a nevyfotografovatelný něžný barbar co je všude se mnou vyvádí psí kusy a vidí neviditelné) odněkud vykouzlil blechu a za trest ji pustil chlapovi pod zpocenou košili, aby měl konečně pořádný důvod se kolem sebe ohánět a mávat peruťkami.

Někdy vydá správně umístěná blecha za tisíc slov. „V každým je kus hovada a kus anděla. Jedno přes druhý občas nevidíš,“ dodal lakonicky Buzz a zavelel k výstupu z tramvaje. Tentokrát jsem ani neprotestoval. Vyndal jsem si trám z oka, položil školákům k nohám a následoval ho. Metrem to bude zajímavější. „Příští stanice Muzeum!“ připomnělo nám ženským hlasem, když za námi zabouchlo gumové čelisti. Buzz začal šmejdit po voze, očuchával nestydatě cestující. Měl hlad po něčem krásném.

Najednou radostí zakvičel a dostrkal mě k dvojici žen na konci vozu. Mladičká dívka se zelenýma očima seděla. Nad ní stála žena lehce k padesátce, trochu obézní a trochu strhaná, ale pořád někde v hloubkách jiskřivá, jak už tak ženy u nás bývají. „Co má jako bejt? Nepustila ji sednout?“ nesdílel jsem Buzzovo nadšení. (Naštval mě. Tam, kde jsme stáli původně, jsem měl ideální výhled na krásného grázlíka s ksichtem jak pro Pasoliniho.) Buzz se ale nafukoval jak holub a poletoval dívce kolem klína. Podíval jsem se pořádně a obraz začínal dostávat obrysy.

Ta zelenooká madonka držela fotku z ultrazvuku. Takovou tu změť modrozelených oblaků, co lidské útroby promění v meteorologickou mapu plnou okluzních front. Nad ní se skláněla její matka. Střídavě se rozplývala a nadávala: „No a tohle je to očičko? Jak ti to říkali? To by muselo ležet takhle, ne? Myslíš, že je zelený? Kluci bejvaj spíš po mámě. To je taky jediný jeho štěstí, že ti udělal kluka, hajzl jeden. No… netvař se. Už mlčím. Nebudu si třepit hubu. Ten parchant si tě vůbec nezasloužil!“ („No, babičko, moc se předem neradujte, kluk po tátovi přece jen trochu bude. Ale hezkej bude po mámě,“ chtělo se mi říct nahlas předpověď, kterou mi hypercitlivý Buzz o dítěti na snímku zavrněl do ucha. Je prostě dobrej, když chce.)

Dívka mlčela, s takovou zvláštní nejistou něhou si prohlížela ten chuchvalec na snímku a instinktivně si položila ruku na břicho. Leonardo da Vinci – Svatá Anna samotřetí. Dokonalá kompozice, tři generace v jednom promyšleném zlatém řezu. Akorát Jezule je ještě uvnitř a dívá se na svět jen tou slepou ultrazvukovou skvrnkou.

„No vidíš,“ poznamenal Buzz. „Je to ještě zámotek, a jeho mužskej vzor je už někde v háji zeleným. Zbyly tu dvě ženský.“ A to bude jeho rodina. Třeba se do ní vloží madonin brácha, aby v tom holky nebyly samy. Nebo náhradní taťka. Nebo kámoška s rodinou. Nebo nějaká úplně jiná překvapivá láska. Potká poctivé vzory i odstrašující případy. Hovada i anděly. Všichni jsme tak nějak vyrostli. Ať už nám mezi nohama narostlo cokoli.

Kapitola z animovaného deníku Prasklina v ledu (2002)

JANEK RŮŽIČKA