To nejlepší z České republiky: Hlas srdce primáře Neužila

Primář, profesor a lékař MUDr. Petr Neužil vede kardiologického oddělení nemocnice Na Homolce, které patří mezi nejrespektovanější pracoviště nejen u nás, ale i v zahraničí.

Jak se z „obyčejného lékaře“ stane světově uznávaná kapacita?

To je otázka ve stylu: „Jaký máte recept na úspěch“. To se prostě nedá, není to jen o tom jestli a do jaké míry jste „dobrej“ ale i trošce štěstí, být ve správný čas na správném místě, potkat lidi, kteří jsou pro vás důležití. Určitě je ale jeden z hlavních předpokladů, abyste byl svoji prací trochu posedlý. Když opravdu něco chcete a uděláte pro to ne jen 100, ale 150 procent, nasadíte maximum energie, dá se dokázat téměř cokoli. A musíte pochopitelně perfektně ovládat svůj obor, být v něm naprostý profík.

Operační výkony se sice dělají v týmu, ale pomyslný nebo skutečný skalpel držíte v ruce vy, takže je to zároveň o individualitě, ne?

Vždy musí být někdo, kdo rozhoduje, jinak nastane chaos. Já se snažím, pokud nemám úplnou jistotu a je na to dost času, postup, který chci použít, probrat s kolegy, jen blbec si myslí, že je nejchytřejší na světě. Ne, že by mi vadila odpovědnost, v medicíně víc než kde jinde platí přísloví, že víc hlav víc ví. Důležitá je myšlenka, nápad, ne to, kdo s tím přišel, je mi jedno, jestli mu je 25 nebo 70, naopak mladí mě mohou naučit něco nového, mají ještě neopotřebovaný mozek a preferují nové postupy.

Pomáhá vám moderní technika, roboti, můžete dokonce z pracovny přes počítač vstoupit do průběhu operace a řídit ji…

Tak určitě, jak říkali fotbalisti. Ale s tou technikou musíte umět zacházet, dostat ji do ruky někdo jiný, neudělá vůbec nic. Moje výhoda je, že si rád hraju s věcmi, které mohu řídit, ovlivňovat, asi se tím vracím do dětství, rodiče byli totiž geologové, takže jsem dostával spíš šutry, než autíčka. A počítače a software jsou svým způsobem hračky, jen stojí víc a jsou složitější. Ale to je na nich hezký, když vidím novou technologii, jsem ve svém živlu.

Nebojíte se, že se roboti nakonec vymknou kontrole jako v dramatu R.U.R?

Ne. Jako námět pro román je to ale lákavé téma, dost by mě zajímalo, jak by Čapek viděl dnešní dobu. Jenže robota řídí a programuje zase jen člověk, a to proto, aby mu usnadnil práci nebo se dostal, kam on nemůže. To je zhruba celé. Navíc v mém oboru nejde o roboty ve směru umělých jedinců, ale přístroje, které se dostanou tam kam my nevidíme. Navíc díky němu můžeme naplánovat dřív nemožné techniky.

Ano to je rozhodně fakt. Na druhé straně přibývá nemocí, které dřív nebyly, jako Alzheimerova…

Robotika není jen o tom, že s jejich pomocí dokážeme víc, usnadní nám práci, ale její využití představuje obrovský komfort hlavně pro pacienta. Dnes nemusíme rozřezat půlku hrudníku abychom se dostali k srdci jako dřív. Pokud jde o ty choroby, je to dané i tím, že se dožíváme podstatně vyššího věku. Dřív tolik lidí Alzheimerovou nemocí netrpělii, protože prostě „včas“ umřeli!

Není paradoxní, že se průměrný věk stále zvyšuje navzdory tomu, že žijeme v znečistěném prostředí, jíme „chemické“ potraviny?

Já bych civilizačním vlivům takovou váhu nepřikládal. Po listopadu 1989 se u nás na jednu stranu změnilo hodně, na druhou dost málo. Nedošlo k zásadnímu převratu v životech lidí, jen byly najednou k dispozici věci, které jsou zdravé – exotická zelenina, ovoce, kvalitní maso, výživové doplňky a pochopitelně také daleko lepší lékařská péče. Díky tomu se za pouhých patnáct let zvýšila průměrná délka života o pět let! To je přece nepředstavitelný pokrok. Nicméně platí, že člověk je už od doby kamenné programován tak na čtyřicet let, jeho úkolem je vychovat děti, pak je na světě z biologického hlediska zbytečný!

Jenže dřív se žilo klidněji, nebyl takový stres…

Jak to, že ne? Spíš bych řekl, že ho bylo víc! Lidé se trápili tím, zda bude dobrá úroda, aby měli v zimě co jíst, ohrožovali je útoky nepřátel, zlovůle vrchnosti. To musel být větší nápor na psychiku, než situace, co zažíváme. My žijeme proti nim v blahobytu, neznáme hlad, za mého mládí bylo maso jen v neděli, dnes je ve většině rodin na jídelníčku každý den, často i k obědu a večeři, což hlavně u toho tmavého není moc dobře. Psychické problémy si zaviníme sami tím, že přetěžujeme své síly, neustále se za něčím honíme, jsme netrpěliví, žijeme ve neustálém napětí.

Netýká se to i vás? Člověk ve vaší funkci musí být nutně workoholik.

To je fakt. Asi jím jsem, ale mé tělo mi vždycky naštěstí „řekne“, kdy má dost a potřebuje vypnout. Úplně stejně to dává ale najevo každému, stačí ho jen „poslouchat“. Mírná bolest je v podstatě varování, říká nám neblázni, šetři se. Když na něj člověk nedbá a vezme si třeba prášek, tak se jí sice nakrátko zbaví, ale po čase ho vytrestá větší a když si ani potom nedá pokoj, skončí třeba u nás na sále.

Vrátím se k srdci. Mayové ho vyřezávali zaživa zajatcům z těla, připisovaly se mu různé vlastnosti, které s ním nesouvisí – statečnost, odvaha, zamilovanost, proč myslíte, že se to dělo?

Jistě v tom hrála roli mystika, i to, že lidstvo od nepaměti chtělo přijít na to, jak tělo funguje, jen tak mimochodem, nikdy se nám to nepovedlo, dokonce ani dnes ne a srdce je jediný orgán, o jehož přítomnosti víme skoro pořád, slyšíme ho, zvlášť v situacích, které jsou svým způsobem hraniční jako ty, co zmiňujete, to tluče jak o závod…

Já myslel, že díky DNA už máme člověka dobře zmapovaného…

O autě, protože je naším výrobkem, víme úplně vše, můžeme ho kdykoli rozložit a úplně stejně zase složit, jenže člověk není naše dílo. Díky DNA známe, dejme tomu, všechny jeho „součástky“ ale ne už to, proč fungují zrovna tak jak fungují, jejich provázanost. Proč to, co jednomu člověku způsobí vážný problém, je u druhého prkotina? Stává, že někdo má potíže se srdcem, ale ony v něm nevznikají, jen se v něm projevují a my vůbec netušíme, kde ten zdroj, co dělá „neplechu“, hledat. Schází střední cesta mezi chirurgií, které věci řeší tak, že to, co škodí odřízne a farmakologií. Léky jednu chorobu sice vyléčí, ale spoustu dalších mohou vedlejšími účinky spustit.

Zmínil jste, že vás nelákalo pokračovat ve šlépějích rodičů, ale proč jste si vybral zrovna kardiologii?

Asi proto, že byla nejtěžší medicínský obor, mám rád výzvy. Mě bavila i žurnalistika, ale u ní zase není taková zpětná vazba. Vidět, jak někdo, koho už pomalu sundávali pomyslnému hrobníkovi z lopaty, se díky vám a ostatním uzdravil, je nepředstavitelný pocit a trochu adrenalin. I když jsem jako středoškolský student žil bouřlivým nočním životem, zvlášť na tehdejší dobu, v mém mozku asi nějaká kontrolka signalizovala, že každá sranda jednou končí a došlo mi, že co si sám neudělám, mít nebudu. Pokud jde o obor, asi bylo mým, možná i bezděčným motivem to, že moje sestra umřela ve dvou letech na srdeční vadu.

Vaše pracoviště patří mezi absolutní světovou špičku, spolupracujete s prestižními klinikami v USA, kam se hned tak někdo nedostane, čím si vysvětlujete takový úspěch?

Důvodů je víc, ale všechno je v prvé řadě o lidech, pak teprve o technice. My ji v začátcích neměli, takže se násstali trochu „samouci“, okukovali jsme v cizině, jak to funguje a dávali tomu něco ze své hlavy. Časem se nám povedlo nejen svět dohnat, ale díky nápadům a píli se dostat na špici. Co se týče arytmologických zákroků, počtu implantací kardiostimulátorů a defibrilátorů, léčby chronického srdečního selhání, jsme suverénně před Němci, Rakušany, Italy. To, že oni se dnes jezdí učit k nám a ne naopak je velká satisfakce pro celý tým.

Připadá mi, že místo abyste se svými úspěchy chlubil, „přehazujete“ je na ostatní…

Ale ono to tak je! Jsem stejně ješitný, jako každý chlap, ale nemůžu prostě říct, že jsem vše dokázal sám, to je hloupost. Moje cena není v tom být primářem, co podřízené „buzeruje“ ale v tom, snažit se přinášet vize, dávat oddělení náboj, směr, zajistit organizační strukturu. Asi jsem inspirativní a charismatický, jinak by mě kolegové asi nenásledovali.

Může hrát roli i váš zjev, jste vyloženě sportovní typ. Přitom Karel Poláček tvrdil, že žid, lékař a herec patří do kavárny a ne na hřiště!

S tím stoprocentně souhlasím! Nemám rád, když někdo dává na odiv, jak usilovně sportuje, je fakt, že to tělu prospívá, ale jen když se to nepřežene. Pokud někdo sedí celý týden na zadku v kanceláři a o víkendu se vrhne třeba na zvelebování zahrádky, ohýbá se, nosí těžké věci, na což tělo není zvyklé, je otázka času, kdy si ublíží. Já si jen s občas zahraji lépe řečeno zaplácám tenis, ale nebudu se hned fotit s raketou a sdílet na sociálních sítích aby, ať všichni viděli jakej jsem borec, to mi připadá směšný. Rád dělám takové ty běžné práce na chalupě, to mému tělu asi vyhovuje víc, než abych ho trápil v posilovně. Hlavní je cítit se šťastný a být sám se sebou spokojený – ale zase ne moc, nebo zlenivíte. Prostě vím, že kdyby to se mnou zítra „seklo“, už jsem si své dokázal, a to mi stačí….

Jan Janula

foto: David Háva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *